Vďaka fejsbúku som sa potkla o tento článok o manipulatívnych ľuďoch. Páči sa mi, hoci s ním nie vždy súhlasím. Manipuláciu obmedzuje (zrejme kvôli kontextu knihy,  ktorú predáva) len na jeden typ, pričom ich je podstatne viac… Ale ako východisko je užitočný, takže si ho dávam aj sem.

Na rozdiel od autora článku, pre mňa je manipulácia každý akt, kedy psychologickým pôsobením (prekrúcaním, zahmlievaním a nátlakom) dostaneme toho druhého do stavu, že robí veci, ktoré by inak neurobil a niekedy sú priamo proti jeho záujmu – a nakoniec na to príde.

Ergo, ak na to nikdy nepríde 🙂 , teda nikdy sa necíti podvedený alebo využitý a je z toho, čo urobil, celý hepi až do smrti, nie je to manipulácia, ale upravenie zorného uhla (tzv. koučing alebo motivácia 😉 ). Manipulácia sa podľa definície spája s dvomi stavmi: že ide o nefér jednanie (čím sa označuje voľba prostriedkov, napr. psychický nátlak či citové vydieranie, ktoré zavádzajú rovinu diktujem/poslúchaš) a je zamerané na neprospech toho druhého. Niekedy dokonca pri manipulácii ani sami nič nezískavame, len sa zameriavame na ublíženie niekomu inému, aby aj on žil v podobne hnusnom vnútornom svete ako my sami.

No a článok sa sústreďuje na citové vydieranie:

Ve smyčce manipulátora aneb 5 kroků ze vztahu, kde ať uděláte cokoli, jste ti špatní

Připadá Vám, že jste ve vztahu ten jediný, kdo chybuje, kdo je stále vinen a kdo pořád druhému něco dluží, ačkoli okolí Vás upozorňuje, že je tomu naopak – že Vy jste ten, kdo na lásku doplácí, kdo se trápí a kdo je pod vlivem druhého?

Cítíte, že děláte nesrovnatelně více toho, co si přeje druhý, a téměř nic z toho, co chcete Vy?

Máte pocit stále větší závislosti na tomto vztahu, ačkoli Vám bere energii a nedává spokojenost?

Co to ksakru je za divný vztah? ptáte se.

Napadlo Vás (nebo Vám někdo z přátel mezi řečí řekl), že s Vámi druhý manipuluje?

Jak se to pozná, a pokud je to Váš případ, jak vyváznout z manipulátorovy smyčky, která se stále více utahuje?

Jak se pozná

Manipulace je schopnost vnutit člověku, že ať udělá cokoli, je on ten špatný.

Je to jeden z nejohavnějších, ale i nejúčinnějších způsobů, jak zneužít lásku ve svůj prospěch. Proč?

Už v knize Dvanáct srdcí jsem uvedl klíčové pravidlo lásky: Kdo miluje, ten neubližuje. Strategie manipulátora je tedy dokonalá: Pokud mě miluješ, uděláš tohle. Pokud to neuděláš, ublížíš mi. Z toho plyne: Pokud to neuděláš, nemiluješ mě.

Jak konkrétně taková manipulace vypadá? Dovolíte-li, ukážu Vám tři učebnicové postupy. Jmenují se: Vražená noha do dveří, Kolovrátek a Nabalující se koule.

1. Vražená noha do dveří

Znaly to už Jezinky: „Smolíčku, jen dva prsty tam strčíme a hned zase půjdeme.“ V reálném životě to vypadá takto: Manipulátor přichází se žádostí o malou službu. Jakmile mu je vyhověno, přichází se žádostí o větší službu. Často naznačuje: „A miluješ mě jenom málo, nebo dokonce tak, že pro mě uděláš i tohle?“

2. Kolovrátek

Vychází z jezinkovského přístupu s tím rozdílem, že má fatálnější následky. V reálném životě to vypadá takto: Manipulátor totiž přichází se žádostí o malou službu opakovaně. Tím se z počáteční laskavosti, za kterou děkuje, stává samozřejmost, norma a hlavně návyk. Cokoli, co opakujeme přibližně 21 dní, se stává návykem. Vyhovět druhému pak už není přidaná hodnota, ale nárokovaná věc v lásce. Jednoduše zmizí „děkuji“.

Následně manipulátor přichází s požadavkem na větší službu. Dostane ji, protože druhý už je v služebném postavení. Když se vzepře, často slýchá: „Takže Ty mě už nemiluješ, když pro mě neděláš to, co jsi samozřejmě dělal? Co se v Tobě změnilo? Koho jiného máš? Když to neuděláš, říkáš tím, že už mě nemiluješ tak jako poslední dobu.“

3. Nabalující se koule

Strategie, kterou známe od takzvaných „šmejdů“ a nákupních předváděček, způsobuje odsouhlasení jednání, které bychom nikdy neakceptovali. Jak je to možné?

Začíná s nevinnou prosbou či argumentací, která se ovšem razantně promění. Příklad: Požádáme-li své kamarády, aby nám přišli s něčím pomoci zítra v 6 hodin ráno, tři ze čtyř (statisticky 76 %) automaticky „nemohou“. Požádáme-li však své kamarády, zda by nám někdy nemohli pomoci, skoro všichni přikývnou. Pokud teprve následně dodáme, že fajn, zítra v 6 hodin ráno, kousnou se do rtu, ale statisticky 95 % slíbí.

„Šmejdi“ vnutí lidem, že bez jejich „výhodného“ zboží nemohou existovat, podmínky nákupu však řeknou až na konci a třeba po dobrém jídle (nebo jiném závazku, kdy je člověku „nefér“ nevyhovět). Ostatně, všimněme si, že manipulátoři vždycky manipulují „slušné“ a „hodné“ lidi. Ti jsou jejich vděčným cílem.

Jako natažená gumička

Manipulace ve vztahu vypadá jako gumička, kterou každý z partnerů drží za jeden konec. Manipulátor miluje napětí. Snaží se tedy jednat tak, aby druhý držel gumičku co nejnataženější (odhánět ho od sebe, jen tak se gumička napne).

Manipulátor nemá obavu, že by ji druhý pustil. Kdyby se tak stalo, manipulátora by gumičkou zranil. A to druhý nikdy neudělá, vždyť ho miluje, nechce mu ublížit.

A tak manipulátor tu nataženou gumičku pustí sám. Druhého lískne přes oči. A manipulátor si ho ještě za to podá: „To byla přece Tvoje chyba. Ty jsi mi ji vytrhl z ruky. Ty se chováš neopatrně. Moc ji natahuješ.“

A tak gumičkou zraněný partner se poslušně zase vrátí – často říká, že nemá na výběr, že jedná v pudu sebezáchovy. Jak by ne – čím více by se vzdálil, tím více by ho gumička šlehla. A jak se přiblíží, už ho manipulátor zase od sebe svým jednáním odhání, zase vytváří napětí.

Oběť manipulátora se tedy pohybuje ve zvláštním polosvětě a je jako loutka na pružince. Kdykoli se přiblíží, manipulátor ji hnusným jednáním odežene. Ale nikdy ne daleko. Kdykoli by se loutka mohla vzdálit (a dokonce osamostatnit), manipulátor ji šlehnutím donutí vrátit se zpátky.

Proč to dělá

Smiř se, prosím, s tím, že někteří lidé Tě prostě nemilují. Dokonce je ani nezajímáš. Chtějí jediné – zůstat s Tebou ve spojení. Co milují, jsou benefity, které jim dává Tvoje poslušnost. Pro udržení tohoto spojení jim stačí dělat minimum. Občas telefonát, občas esemeska, občas vlídné slovo. Hlavně ale kontrolují to, zda na ně myslíš. Udržují spojení, aby – kdykoli to potřebují – Tě mohli přitáhnout, nebo šlehnout. Proč to dělají?

Mnozí si myslí, že jim to dává energii – když mají moc nad druhými. Ve skutečnosti úspěšní manipulátoři získávají mnohem víc – svobodu a nadřazenost. Oběť akceptuje to, co by žádný rozumný člověk neakceptoval. Přichází o přátele, majetek i sebe sama. Z „lásky“ je schopna zříci se čehokoli. Dokonce i odchodu od manipulátora.

Tady musím upozornit, že manipulátoři nejsou hlupáci. Proto jsou tak zákeřní. Na světě neexistuje nebezpečnější kombinace než špatný člověk se skvělými schopnostmi. Takový nezná hranici – jde za tím, co chce, bez ohledu na to, komu nebo kolika lidem ublíží.

Často se chová jako ten, komu bychom měli pomoci. Když se o to ale pokusíme a všechno mu obětujeme, ve výsledku jsme ti špatní.

Jak ze smyčky

Na následujících stránkách popíšu mechanismus, jak vyváznout ze smyčky, která se stále utahuje. To hlavní, co potřebuji, abyste pochopili, je, že manipulace a láska jsou dvě různé dimenze. Jako černá a bílá. Nikde se neprolínají. Kde je láska, není manipulace. A kde začíná manipulace, tam skončila láska. Je třeba to vnímat hned u prvního kroku.

1. krok ze smyčky: Smiřme se s realitou a oddělme ji od fantazie.

Vypadá to snadně, ale snadné to není.

Smiřme se s tím, že existují dva světy: realita (fakta – to, co se děje) a fantazie (domněnky – to, co se domníváme, že se děje). Kdykoli tyto dva světy zaměňujeme či směšujeme, žijeme v iluzích. O jakou pravdu by nám mělo jít?

Už v knize Dvanáct srdcí jsem ta dvě tvrdá poznání uváděl:

– Jestliže dáváme druhého maximum a jemu to pořád nestačí, dáváme to zkrátka špatnému člověku.

– To, že v lásce nedostáváme to, co chceme, nemusí znamenat, že si to nezasloužíme, ale právě naopak – že si zasloužíme mnohem víc.

Obě tato poznání bolí. Nicméně pamatujme, že existují jen dva druhy bolesti. Jedna člověka zraňuje a druhá mění. A my zjistíme, že obě pro nás mají správný smysl. Podstatou vyléčení každé bolesti však je především zjištění příčiny: Proč nás to bolí? Co naši bolest způsobuje? Jak to, že nás bolí, když pro druhého děláme maximum? Jak je možné, že to neoceňuje? Anebo: Jak je možné, že druhý opakuje to, co nás bolí? Jak je možné, že v tom pokračuje, ačkoli mnohokrát slíbil, že přestane? Proč nám bere přátele? Proč nám bere peníze? Proč nám lže? Proč nám ubližuje, když tvrdí, že nás miluje? Proč dělá všechno, co naznačuje, že nás ve skutečnosti vůbec nemiluje? Proč v jeho podání ,Miluji Tě‘ jsou jen slova a nikdy ne činy?

Ten závěr si lidé neradi připouštějí: Druhý nás prostě nemiluje. Přesto je životně důležité naučit se vidět pravdu a přestat fantazírovat. Už nesnít o tom, že se snad změní; že začne.

Lásku nedělají slova, ale činy. Slova mohou lhát, ale činy jsou vždycky pravda.

2. krok ze smyčky: Přijměme to, že druhý je taky jenom člověk.

I manipulátoři jsou jen lidé. Mají ke svému jednání motivy, a ať nám připadají jakkoli odporné, jsou jejich. Nemusíme je soudit, hodnotit, mstít se jim. Možná jsou psychicky nemocní, ale to je jejich problém.

V okamžiku, kdy přijmeme, že druhý je jenom člověk, jsme schopni mu odpustit. Pozor, odpustit neznamená prominout. Odpustit znamená nechat (toho člověka) být. Vypustit ho ze své hlavy, tak jako Papinův hrnec odpouští páru. Pustit gumičku a jít.

Ano, bude ho to bolet. Protože je člověk. A třeba i pochopí, jak to předtím bolelo nás. Protože my jsme taky lidé. Anebo to nepochopí, ale to už je jeho problém.

Připravme se, že manipulátor nás okamžitě začne uhánět. Žadonit, nebo vyhrožovat. Opakujme si, že je to jenom člověk. Každý člověk má právo na omyl. Ale stejně tak každý člověk ví, že za chyby se platí.

Manipulátor vždycky sází na naši lásku. Jeho moc končí tam, kde končí naše láska. Opakem lásky není nenávist, ale apatie. Každého manipulátora zabíjí apatie.

Jsme-li přesvědčení, že šlo o manipulátora, přerušme s ním spojení – to jediné, o co mu jde. Neřešme s ním, co bylo a co měl dost času napravit. Kdykoli se totiž začneme hrabat v trusu, trusem sami zasmrádneme.

Nedělejme si iluzi, že druhého člověka změníme. Ne, každý člověk je schopen změnit se pouze sám – a musí chtít. Manipulátor se ale nikdy nezmění. Manipulace je způsob myšlení, které vítězí tam, kde si začínáme myslet, že jsme manipulátora změnili. Protože tam obnovíme spojení.

3. krok ze smyčky: Dovolme si prožít vnitřní bolest; jen tak se ji naučíme zvládat.

Počítejme s tím, že nás manipulátor i na dálku donutí k slzám a výčitkám. Bude se snažit znovu ponížit naši hodnotu tak, abychom měli pocit, že on je ten jediný, vedle koho můžeme žít. Počítejme s tím, že se hodně napláčeme.

Někteří lidé si myslí, že lidé, kteří pláčou, jsou slabí. Ne. Lidé, kteří pláčou, jsou silní, protože pláčem ukazují, jak velké mají srdce. Pláč je řeč, která opisuje pocity, které ústa nemohou vyslovit. Pláč je řeč srdce.

Počítejme s tím, že manipulátoři svůj pláč použijí. Někteří jsou schopni zajít do extrémů – klidně i markýrovat zákeřnou nemoc. Zkrátka jakkoli nás donutit k opětovnému spojení.

Tohle hodně bolí. Tak jako uvědomění času, který jsme ztratili. I na tohle manipulátor vsadí: „Přece se nemůžeme rozejít, když jsme spolu tak dlouho… když spolu máme tohle a tamto…“

Připomenou nám všechno, co nás může bolet. Pamatujme si však, že právě díky tomu se bolest naučíme snášet, zvládat a překonávat. A kdykoli bolest překonáme, budeme silnější než kdy předtím. A to je pohroma pro manipulátora. Manipulátor silného člověka nezpracuje.

Počítejme s tím, že bude umanutý a vytrvalý. Manipulátor se jen tak nevzdává tam, kde už jednou uspěl. Bolest může trvat dlouho. Ale to je dobře. O to déle si ji alespoň zapamatujeme. O to silnější naše zkušenost bude. Tím spíše ji už nikdy nezopakujeme. O to lepší radar budeme mít v nose na další manipulátory.

4. krok ze smyčky: Hledejme, za co můžeme být vděční.

Potřebujeme záchytný bod a připoutat se k němu, dokud magnetismus manipulátora nepoleví. Jak takový záchytný bod vypadá? Je jím cokoli, za co můžeme být vděční.

I kdyby nám nezbyl už jediný přítel, rodič, záchytný bod v podobě člověka, i kdybychom už ze svého života vymazali všechno, co nám dříve dělalo radost – koníčky, péče o tělo, příroda –, vždycky takový záchytný bod nakonec najdeme. Třeba i v minulosti – v ranách a zkušenostech, které nás posouvají. Naučme se i ztráty chápat jako zisky. V životě platí jeden podstatný zákon – zákon o zachování energie. Za všechno, o co jsme kdy přišli, jsme něco jiného získali. Minimálně zkušenost, že už o to nikdy přijít nesmíme.

Je to náročný krok, protože si obvykle uvědomíme obří propast mezi tím, co bylo/mohlo být, a tím, co je. V naší fantazii jsme už dávno mohli být po boku jiného partnera, šťastni jako naše okolí. Ale to všechno bude. To všechno je před námi. Není špatný pocit vědět, že všechno krásné je před námi, že?

Ačkoli mnozí se lidem na dně posmívají, ve skutečnosti jim je co závidět. Začínají stavět. Oprašují své základní hodnoty. Nestrpí kompromisy, protože nechtějí opakovat zřícení stavby. Uvědomují si, že je lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

A s každým dnem se stále více a více přesvědčují, že v zásadě žádná událost, která se nám stane, není dobrá ani špatná. Je taková, jak s ní naložíme. Dokážeme-li být vděčni za minulost po boku manipulátora, nadchne nás kdokoli jiný, kdo manipulátorem nebude.

Tehdy pochopíme, že jestliže z našeho srdce odchází špatný člověk, není to vůbec od věci – to srdce totiž začínáme mít celé uvolněné pro někoho lepšího. A možná není daleko od nás. Možná při nás vždycky stál. Jen jsme to neviděli. Protože jsme neviděli realitu, ale žili jsme ve fantazii.

5. krok ze smyčky: Ukliďme si konečně v sobě.

Proč? Litovali jsme se a hledali své chyby, které jsme nemohli najít – protože žádné neexistovaly. Žili jsme ve zmatku – či chcete-li, nepořádku.

Co jsme dělali správně, bylo nám vykládáno jako špatné. Co jsme považovali za špatné, bylo nám vykládáno jako správné. Potřebujeme se zkrátka srovnat. Znovu kontaktovat své přátele, znovu oprášit své zájmy a radosti, znovu začít žít podle sebe, což nemusí být vůbec snadné.

Uklidit si v sobě znamená zjednodušit si život. Soustředit se na pozitivní věci. Začít mít radost z maličkostí. Žít tím, co nás dělá šťastnými.

Zjednodušit si život mnohdy znamená nikoli zařazovat do běžného dne něco nového, ale naopak odečítat. Odvykat si od negativních myšlenek, ubírat prášky na spaní, zapomenout na pomstu či trápení se lidmi, kteří se pro nás nikdy netrápili.

Kdykoli si ve své hlavě a srdci uklidíme, pronikne dovnitř více vzduchu a světla. A příště si dáme pozor, koho si pouštíme dovnitř. Ať to jsou lidé, které máme rádi a kteří nám energii dávají, ne berou.

Překvapí nás, jak odlišný – nádherný – začne náš život být.

© Petr Casanova

Z môjho pohľadu: kým si neupraceme poriadne svoje vnútro a budeme po svete behať so skreslenými predstavami o tom, kto sme vo vzťahu k iným ľuďom (teda kým sa neprestaneme porovnávať a prispôsobovať svoje prežívanie a konanie očakávaniam iných), vždy sa nájde jeden alebo druhý “ksicht”, ktorý si k nám vyhryzie cestičku ako červík do chutného jabĺčka. Podstatné je prestať sám seba posudzovať (a odsudzovať) a prestať byť závislý na súhlase iných. Ich pindy na našu adresu začať brať ako možné vyjadrenie o nich, ich predsudkoch a očakávaniach a o tom, na čo upierajú svoj záujem (“beriem na vedomie, ale nekonám podľa toho automaticky“). Tým medzi seba a nádejného manipulátora kladieme prekážku našej voľby, komu doprajeme sluch.

Ale hlavne si musíme dať pozor na to, aby sme neboli tak zúfalo a beznádejne sami, že sa vrhneme na krk prvému človeku, čo nám prejde cez cestu, a budeme sa ho držať ako kliešť… Nuž, to dosiahneme len jediným – naučíme sa cítiť komfortne, keď sme sami so sebou. Potom automaticky dávame pozor na to, ako sa ten druhý správa a aké pocity v nás vyvoláva, a odhalíme manipuláciu skôr, než začne bolieť. 🙂