Tento článok poslal Groover. Neuviedol zdroj,  ale možno ho doplní do komentárov; mne Google hodil len nejaké PDFko, ale nie webovskú stránku:

Není možné nalézt odpověď proč v lidské mysli. Věda se nazývá empirizmus, to znamená studium smyslových předmětů. Nad empirizmem je další oblast filozofie, racionalizmus, což je studium idejí, představ. Např. čísla, to jsou ideje. Slavný racionalistický filozof Descartes si myslel, že konečnou pravdou, věcí, kterou si můžeme být jistí, je cogito ergo sum – Myslím, tedy jsem. Ale on si myslel, že mysl je vlastní já, nebo jinými slovy, že mysl je duše (což je v rozporu s védskou tradicí, kde duše je považována za osobu). A proto jelikož myslím, tak existuji. S tím je ale jeden problém – ne vždy totiž přemýšlíme. Někdy spíme. Co potom? Protože může existovat epocha spánku, kdy se v mysli neděje nic, žádné sny, tak může někdo říkat: jelikož nemyslí, tak neexistuje. Existuje spousta filozofických argumentů. Nebo si můžeme myslet: Čísla ta jsou jistá. Jedna a jedna jsou dvě. Kdo proti tomu může něco namítat? Ale vezměme kapku. A přidejme k ní druhou kapku. Co vznikne? Dvě kapky? Ne, je to pořád jedna. Takže i tato oblast mysli, matematika není jistá. Ale lidskou přirozeností je chtít jistotu. Jistota nás pořád pronásleduje. Je velice ironické, že máme velké vzdělávací instituce, které učí empirizmus, smyslové poznání, a racionalizmus, mentální spekulaci, a toto poznání je představováno jako fakta, skutečnost. Studenti se musí tato fakta učit a skládat z nich zkoušky. Ale to nejsou skutečná fakta. Více než polovina toho, co se dnes učí ve školách jako fakta nebudou už fakta v budoucnosti To je potvrzeno vědci a filozofy (viz Thomas Kuhn), kteří říkají, že poznání, věda, se pořád mění. Existují paradigmata nebo vzory poznání, které se po několika generacích mění. Takže všechno, co bylo poznání, co se učilo, před sty, dvěma sty lety, je k ničemu, může se to zahodit. Ale přesto jsme tady ve škole, protože chceme jisté poznání. Co kdybychom měli profesora, který by psal něco na tabuli a říkal:”No, nejsem si jistý, jestli to tak je , ale možná je to pravda.” Nebo:”Teď vás naučím něco, co je pravda teď a co bude pravda ještě deset minut.” Co bychom si o něm pomysleli? “To je hodně divná přednáška.” Ale takto to vlastně je. A přesto je lidskou přirozeností chtít poznání, jisté poznání, pravdu, která se nemění. Tuto potřebu nemůžeme jen tak schovat pod koberec.

To co vnímáme našimi smysly je pouze vnější. To je v sanskrtu nazýváno bahya pratyakša, vnímání vnějších věcí. Ale je zde antara, vnitřní realita. A jak toho dosáhnout? Podle jazyka Šrímad Bhágavatamu je tuto vnitřní realitu či hlubokou realitu možno odkrýt pomocí adhyátma-dípa. Adhyátma znamená já, duše či duchovní poznání a dípa znamená světlo. Tedy, stejně jako vědci se snaží odkrýt pravdu pomocí světla experimentu, tak védští vědci odkrývají pravdu světlem transcendentálního poznání. Obě strany souhlasí, že co vnímáme právě nyní, není pravdou. To není realita, existuje něco více. To je zapotřebí, měli bychom jít dále za tento obal smyslového vnímání.“

Vědci studují hmotný aspekt hmotné energie, ale výsledkem je, že jsou pouze naprosto pomateni a zmateni. Vědci samozřejmé shrnuli svá badaní v mnohých publikacích a knihách, ale výsledkem je pouze řada pozorování různých jevů, aniž by skutečně pochopili jaká je příčina nebo původ všech těchto jevů. Theologové také vesměs mluví o Bohu jako o prvotní příčině, ale žádný z nich nemůže přesně definovat, kdo vlastně tento Bůh je. Samozřejmě jsou trochu pokročilejší než tito vědci, protože se mohou alespoň trochu přiblížit prvotní příčině. Ovšem jejich pochopení je zcela neúplné. Jejich závěr je, že tato příčina je něco neosobního. Jedná se tedy o další stav naprostého vytržení, naprosté zmatenosti. Čili velkou otázkou, na kterou lze velice těžko odpovědět, je: „Jak je možné, že něco přijde z ničeho a jak se z něčeho co nemá podobu mohou projevit podoby?“ Ti, kteří dojdou k závěru, který je vlastně závěrem dost šokujícím, ve kterém nemají absolutně žádnou představu o skutečném původu nebo skutečné příčině celého stvoření, a kteří tedy neznají příčinu, tito lidé se, ať to jsou filosofové nebo vědci, obecně nazývají mayavádíni neboli lidé, kteří jsou v máyi.

Celý svět je tedy ovlivňován nevědomostí nebo konceptem těchto máyavádínů. Máyavádský pohled na život je bez jakékoliv naděje, je beznadějný. Jelikož máyavádíni nejsou schopni vysvětlit jaká je příčina, nemohou také žádným způsobem určit účel tohoto stvoření.

Védské poznání je metodou, kterou můžeme k tomu jistému poznání dojít. Zakládá se na tom, čemu se říká šabda neboli zvuk. V moderní vědě, v kvantové fyzice, nazývají konečnou podobu hmotné reality vlnovou podobou a konečný stav věcí popisují v pojmech vibrací. To je velice obecné tvrzení. Chci na něm demonstrovat podobnost s védským poznáním. Védské podání je takové, že žijeme, existujeme ve vibraci, která se nazývá šabda. Vědomí nebo duše se vznáší na vlnách duchovního zvuku. S interakcí vědomí s touto vlnou přicházejí všechny naše zážitky. Zažíváme zvuk, zrakové vjemy, vůni, chuť a dotek. Dokonce i naše myšlenky a koncepce, pojetí. To všechno pochází z interakce vědomí se zvukem, šabdou. Védy říkají, že naším posláním v tomto životě je pochopit, co je poselstvím tohoto zvuku. Náš problém je, že něco zažíváme a přitom nevíme dost dobře, co to je a proč. Ale odpověď na otázku proč se dá nalézt v tomto zvuku. Musíme se však na tento zvuk správně naladit. Každou chvíli nás obklopují různé vlny – rádiové, televizní a další. Tyto vlny přinášejí informace. Ale my k nim nemáme přístup. Když máme televizor, tak máme přístup k některým frekvencím tohoto vlnění. To je jen příklad, ale dává nám představu, jak může mít vědomí přístup k neviditelným zdrojům informací. Védy učí takovou metodu, která není mechanická. Není to jako postavit televizor, ale je to metoda, která se nazývá mantra-jóga. Mantra je zvuk, složený z určitých slabik, který má určitou sílu, potenci vést naše vědomí do oblasti šabdy, do oblasti věčné zvukové vibrace. A jakmile vědomí vstoupí do této oblasti, očistí se a člověk začne vidět realitu, která je nad tím, co vnímáme svými smysly a o čem můžeme myslet ve své mysli. Toto vnímání má svůj efekt: ananda-činmaja-rasa. Ananda znamená blaženost, činmaja znamená vědomí a rasa znamená vztah. Takže člověk vstupuje do vztahu se svrchovaným vědomím blaženosti. Když mluvíme o zvuku, zvuk má svůj zdroj. Zdrojem toho zvuku je svrchované vědomí, svrchovaná vědomá bytost. Existuje mnoho manter, které určují totožnost oné bytosti. Závěrem Véd je, že nejlepší z nich je tzv. Kršna mantra. Je pokládána za mahámantru (velká mantra), protože je nejmocnější. Mantra Kršna znamená všepřitažlivý, přitažlivý pro všechny. Takže svrchovaná vědomá bytost je přitažlivá pro všechny. Každý Ho hledá. Protože hledáme jisté poznání. Také hledáme jisté štěstí. Každý chce štěstí, které v příštím okamžiku nezmizí. Každý chce mít osobní vztah s druhými, na kterém může záviset, který je pravý. Nemusíme však ani říkat, že v tomto světě informací založených na mysli a smyslech takové štěstí nenajdeme. Protože tady je vše neustále proměňující se. A my hledáme to, co se nemění. Nemyslím tím to, co není variabilní, ale co je stálé. To je, nebo by mělo být vlastně zájmem a účelem vzdělání – poznání. Dospět k nějaké formální pravdě, která se nemění. K čemu by jinak bylo chodit do školy. Takže my to hledáme a védské poznání nám dává metodu, jak to můžeme zažít.