Keď som sa naposledy kutrala vecami na stránke Alarzach, našla som túto zenovú báseň. Nesmierne mi sadla a tak ju “zobnem” aj sem. Alarzach (čiže Jirka Ciahotný 🙂 ) o tom píše, že ide o “jeden z nejstarších a nejlepších návodů k zdolání duchovní cesty” – a mne to tiež príde tak 😛 … Hodne mi to pripomína môj rodný taoizmus.

A pre tých, ktorí teraz znechutene fučia, že “zasa nejaká filozofia!”, malá rada – preskočte báseň a pozrite si môj “výcuc pre netrpezlivcov” 😀 . Snažila som sa dať tam len to, čo nám bezprostredne pomôže napredovať, ak si to osvojíme!

Sózan – Sin sin ming
Zenová báseň
Verše důvěřující mysli

Velká Cesta je snadná,
pokud ničemu nedáváš přednost.
Když není lásky ani nenávisti,
vše se stává jasným a nezastřeným.
Ale učiň sebemenší rozlišení
a nebesa budou oddělena od země
nekonečnou vzdáleností.

Toužíš-li spatřit pravdu,
nestav se pro ani proti.
Stavět milé proti nemilému,
to je nemoc mysli.

Není-li pochopen hluboký smysl věcí,
je základní mír mysli zbytečně rušen.
Cesta je dokonalá jako širý prostor,
kde nic nechybí ani nepřebývá.
Jen pro svou tendenci přijímat či odmítat
nevidíme pravou podstatu věcí.
Nežij ve spletitosti vnějších jevů
ani ve vnitřním pocitu prázdnoty.
Buď klidný v jednotě věcí
a podobné chybné postoje samy zmizí.
Když se pokoušíš vyloučit činnost,
abys dosáhl nečinnosti,
tato snaha tě naplňuje činností.
Dokud setrváváš v jedné či druhé krajnosti,
nikdy nepoznáš Jednotu.

Kdo nesetrvává na jednoduché Cestě,
selhává v činnosti i nečinnosti,
v potvrzení i popření.
Popřít realitu věcí
znamená opomenout jejich skutečnost.
Potvrdit prázdnotu věcí
znamená opomenout jejich skutečnost.
Čím více o tom mluvíš a přemýšlíš,
tím více se odchyluješ od pravdy.
Přestaň mluvit a přemýšlet
a nebude nic, co bys nebyl schopen poznat.
Vrátit se ke kořenům znamená nalézt smysl,
honit se za povrchními jevy znamená opomíjet zdroj.
V momentě vnitřního osvícení
dochází k překročení jevů i prázdnoty.
Změny, které se zdají dít v prázdném světě,
nazýváme skutečnými jen z vlastní nevědomosti.

Nehledej pravdu;
pouze přestaň zastávat názory.
Nepřebývej ve stavu duality,
pečlivě se mu vyhni.
Pokud je zde byť jen stopa
toho či onoho, správného či nesprávného,
podstata Mysli se ztrácí ve zmatku.
Přestože všechny protiklady vycházejí z Jediného,
nebuď připoután ani k tomuto Jedinému.
Když mysl přetrvává nerušena na Cestě,
nic na světě ji nemůže ohrozit.
A když věci nejsou již více hrozbou,
přestávají existovat v původním smyslu.
Když nevznikají žádné rozlišující myšlenky,
přestává stará mysl existovat.
Když zmizí předmět myšlení,
zmizí i myslící subjekt.

Když mizí mysl, mizí i objekty.
Věci jsou objekty, protože je zde subjekt – mysl
a mysl je subjektem, protože jsou zde objekty.
Pochop relativitu obojího
a základní skutečnost, jednotu prázdnoty.
V této prázdnotě jsou věci nerozlišitelné
a každá v sobě obsahuje celý svět.
Pokud nerozlišuješ mezi hrubým a jemným,
nebudeš pokoušen předsudky a postoji.

Žít na Velké cestě
není ani snadné, ani obtížné.
Ale ti, jejichž rozhled je omezen,
jsou ustrašení a nerozhodní.
Čím rychleji se ženou, tím pomaleji postupují.
Lpění nemůže být udrženo v rozumných mezích,
dokonce i připoutanost k myšlence osvícení
znamená zbloudění.
Jen nech vše jít vlastní cestou
a pak nebude příchodu ani odchodu.
Buď poslušný přirozenosti věcí
a budeš kráčet volně a nerušeně.
Pokud je myšlení spoutáno, je pravda skryta,
neboť vše je temné a nejasné.
Obtížná praxe odsuzování
přináší jen mrzutost a únavu.
Jaký užitek může vzejít
z rozlišování a rozdělování?
Jestliže chceš kráčet po Jediné cestě,
neměj nic ani proti světu smyslů a myšlenek.
Jejich plné přijetí totiž odpovídá
pravému osvícení.
Moudrý člověk se nesnaží dojít cíle,
ale hloupý se váže.

Je pouze jediná Dharma, ne mnoho;
rozlišování pochází ze lpění nevědomých.
Hledat Mysl pomocí rozlišující mysli,
je tou největší ze všech chyb.
Odpočinek i únava vycházejí z iluze;
kde je osvícení, tam není libost ani nelibost.
Všechny podvojnosti pocházejí z nesprávného úsudku.
Jsou jako sny o květinách v povětří;
jen hlupáci se je snaží chytit.

Zisk a ztráta, správné a chybné,
podobné myšlenky musí být nakonec zrušeny.
Když oko nikdy nespí,
všechny sny přirozeně ustanou.
Když mysl nečiní žádných rozdílů,
pak je deset tisíc věcí tak, jak jsou,
jediné podstaty.
Pochopit tajemství této jediné podstaty
znamená být vysvobozen ze všech nesnází.
Když jsou věci viděny jako sobě rovné,
je dosaženo bezčasé podstaty jáství.
Žádná srovnání ani analogie nejsou možné,
v tomto bezpříčinném, bezvztažném stavu.

Pomysli na pohyb v klidu,
pomysli na klid v pohybu
a pohyb i klid zmizí.
Když přestanou podobné podvojnosti,
nemůže existovat ani sama Jednota.
Na toto nejzazší
se nevztahuje žádný plán ani popis.
Pro sjednocenou mysl, která je ve shodě s Cestou,
přestává všechno sobecké snažení.
Pochybnosti a nerozhodnost ustanou
a otevře se možnost života ve skutečné víře.
Jediným tahem jsme vysvobozeni ze zajetí,
nic na nás neulpívá a my se ničeho nedržíme.
Vše je prázdné, jasné, sebeosvětlující,
bez použití síly mysli.
Zde nemají myšlenky, pocity, znalosti
ani představy žádnou hodnotu.

V tomto světě taktovosti
není ani já, ani cokoliv kromě já.
Abys mohl být v přímé harmonii s touto skutečností,
ve chvíli pochybností řekni prostě “Nic dvojího.”
V tomto “nic dvojího” není nic odděleno,
ani vyloučeno.

Bez ohledu na to, kdy nebo kde,
osvícení znamená vstoupit do této pravdy.
A tato pravda je mimo nárůst i úbytek
v čase či prostoru;
jediná myšlenka je v ní desetitisícem let.
Prázdnota tady, prázdnota tam,
ale nekonečný vesmír stojí
stále před tvýma očima.
Nekonečně velký a nekonečně malý:
v tom není žádný rozdíl, neboť definice zanikly
a nejsou vidět žádné hranice.
Stejné je to i s bytím a nebytím.

Nemař čas pochybnostmi a argumenty,
které s tímto nemají co dělat.
Jediná věc, všechny věci:
pohybují se a vzájemně se prolínají
bez rozdílu.
Žít s tímto vědomím
znamená být bez starostí o nedokonalost.
Žít v této víře je cesta k nedualitě,
protože nedualistický je ten, kdo má důvěřující mysl.

Slova!
Cesta jde za hranice jazyka,
protože na ní není
žádné včera,
žádné zítra,
žádné dnes.

No a tu je môj sľúbený Výcuc pre netrpezlivcov: 😛

Nehledej pravdu;
pouze přestaň zastávat názory.

Z vlastnej skúsenosti: koľko pohľadov na pravdu, toľko “právd”. Niečo také ako “pravda” neexistuje, pretože pravda nie je pôvodná kategória, ale len duálna – ak nevieme, čo je lož/nepravda, nevieme určiť, čo je pravda. Takže kašlime na pravdu! Hľadanie pravdy nás len drží v zajatí duálneho vnímania. Akékoľvek hľadanie čohokoľvek nás drží v zajatí duálneho vnímania: máme cieľ a z hľadiska tohto cieľa sú veci “dobré” alebo “zlé”, “vyhovujúce” alebo “nevyhovujúce”. Nastavíme si filtre, cez ktoré vnímame len ten výsek reality, ktorý nás momentálne zaujíma – a dostávame často protirečivé informácie! (Toto sa mi nehovorí ľahko ako človeku vyslovene racionálnemu, no ale čo narobím? 😕 )

Takže rada prvá: Prestaňme zastávať názory. Názor je len istý pohľad na vec (interpretácia), ale nie je to vec sama. A povedzme si pravdu: ešte sa vám ani raz nestalo, že ste museli poopraviť svoj názor, pretože ste zistili nové fakty?

Môžeme mať názor – ale neviem, na čo by nám bol… Je jedno, aký názor na vec máme – podstatné je, aká tá vec skutočne/reálne je.

Velká Cesta je snadná,
pokud ničemu nedáváš přednost.
Když není lásky ani nenávisti,
vše se stává jasným a nezastřeným.
…
Jen pro svou tendenci přijímat či odmítat
nevidíme pravou podstatu věcí.
…
Všechny podvojnosti pocházejí z nesprávného úsudku.

Tak ako v predošlom, aj toto je o našom diskriminatívnom myslení (to je to, ktoré rozlišuje, škatuľkuje a kategorizuje). Diskriminatívne myslenie nám pomáha poznávať svet – do určitej miery. Nie všetky veci sa dajú jasne odlíšiť. Tá istá vec v rôznych situáciách má niekedy celkom protichodné aspekty. Napríklad môj obľúbený príklad noža: výborný pri krájaní chleba, málo potešiteľný, keď vám ho niekto vráža do chrbta.

Druhá rada: prestaňme rozlišovať a polarizovať.

Čiže na začiatku našej cesty za poznaním potrebujeme veľa slov, veľa rozlišovania, veľa hovorenia o veciach, aby sme si vytvorili “mapu teritória”. Ale keď ju už máme, začíname vnímať vzájomné súvislosti medzi jednotlivými jej bodmi – a zo stavu odlišovania sa dostávame do stavu postupného zjednocovania. Vtedy nám už pomenovanie a rozlišovanie aspektov veci nepomáha spoznať vec samotnú – k jej poznaniu sa dostaneme len tým, že hľadáme to, čo je vo všetkom spoločné. Miesto dvoch krajných pólov začíname vnímať to, čoho prejavom oba krajné póly sú…

Když se pokoušíš vyloučit činnost,
abys dosáhl nečinnosti,
tato snaha tě naplňuje činností.
Dokud setrváváš v jedné či druhé krajnosti,
nikdy nepoznáš Jednotu.

Toto je pre mňa dôležité z hľadiska spôsobov, ktorými sa snažíme napredovať. Vnímam to ako stanovenie si nejakého cieľového stavu, ktorý je iný ako dnešný stav – a hop! už zasa polarizujeme! Tao-te-ťing hovorí: “Cesta dlhá tisíc míľ začína tam, kde práve spočíva tvoja noha.” Vezmime si takú meditáciu a našu snahu “naučiť sa” meditovať. Berieme to, akoby sme dnes meditovať nevedeli… Ale ak cesta dlhá tisíc míľ začína tam, kde práve máme nohu, tak už len sadnutím si k meditácii začíname meditovať. Možno to dnes ešte nie je to “pravé orechové”, ale len čo nejakej veci začneme venovať pozornosť, už ju začíname praktizovať. Zasa z vlastnej skúsenosti: auru som začala vidieť tým, že som čítala knihy o videní aury… a odrazu sa to dostavilo. Samé od seba. Prečo? Pretože to bolo celý čas tu – len tomu bolo treba začať venovať pozornosť.

A zasa taoizmus: energia nasleduje pozornosť. Na čo sa sústredíš, do toho ide tvoja energia. Ak si chceš otvoriť Tretie oko, tak o tom nerozmýšľaj, nepripravuj sa na to, ale si sadni a nejako, hocijako začni otvárať svoje Tretie oko. A rob to tak dlho, až sa ti otvorí!

Když nevznikají žádné rozlišující myšlenky,
přestává stará mysl existovat.
Když zmizí předmět myšlení,
zmizí i myslící subjekt.
…
Věci jsou objekty, protože je zde subjekt – mysl
a mysl je subjektem, protože jsou zde objekty.
…
Jestliže chceš kráčet po Jediné cestě,
neměj nic ani proti světu smyslů a myšlenek.

Toto je možno najťažšia časť celého spirituálneho rozvoja… Potrebujeme sa zbaviť starého spôsobu myslenia a potom starého spôsobu vnímania sveta a nakoniec starého spôsobu vnímania seba samého. V tomto poradí. A obtiažnosť krok od kroku stúpa.

Kým veci skúmame, udržiavame si od nich odstup. Sme pozorovateľ, niekto, kto zboku nahliada na vec. Tým si len cementujeme náš pocit separácie, vnímanie samých seba ako súčasti oddelenej od iných súčastí… Ale pritom sme so všetkým naokolo poprepájaní každú sekundu nášho života. Každú sekundu našej existencie dochádza k výmene atómov medzi povrchom nášho tela a prostredím. Ak sa nás niekto dotkne, takisto dochádza k výmene atómov medzi nami dvoma. A to je ešte len tá hmotná rovina…

Nie sme separovaní. Ani zlomok sekundy nášho života nie sme oddelení od hocičoho, čo prebieha v našom hmotnom svete (a zrejme aj tom mimofyzickom). Keď sa prestaneme vnímať ako “pozorovateľa” a “premýšľateľa o veciach”, dostávame sa do nového spôsobu vnímania. Ale nedostaneme sa tam tak, že nejakú časť našej existencie (napríklad to separovanie sa, odlišovanie, dualitu a polarizáciu) začneme popierať. Všetko so všetkým súvisí a všetko je len jedným aspektom Všetkého-čo-je. Ak sa chceme dostať dovnútra vecí, potrebujeme najprv veci rozpoznávať. Na to potrebujeme diskriminatívne myslenie, chlievikovanie a triedenie. Ak ich poprieme, nepriblížime sa pochopeniu vecí do tej miery, aby sme sa dostali do ich vnútra… Takže aj keď bojujem proti lži, musím lož rozpoznávať, aby som sa jej vedel vyhnúť alebo aby som ju vedel v sebe prekonať. Ak sám seba chcem považovať za dokonalého, bez príznaku lži alebo chyby, tak len popieram časť svojich aspektov – a tým sa vlastne stávam nedokonalým, lživým a chybným! Dokonalosť spočíva v jednote a vyvážení všetkého.

…dokonce i připoutanost k myšlence osvícení
znamená zbloudění.
Jen nech vše jít vlastní cestou
a pak nebude příchodu ani odchodu.

Už som to spomínala. Len čo si stanovíme želateľný cieľ, začíname vnímať rozdiel medzi “je” a “malo by byť”. Keď sa pachtíme za niečím, zužuje sa náš obzor a všímame si už len veci, ktoré majú do činenia s bezprostredným objektom našej túžby. Nevnímame niečo, čo by sa nám možno neskôr náramne hodilo – a tým sa pripravujeme o dokonalý, komplexný zážitok daného okamihu.

Moja rada: Nemajme príliš konkrétnu predstavu o konečnom cieli. Ten cieľ môže mať milión podôb. Pripomína mi to situáciu, keď som sa povadila s partnerom a náhle sa mi pokazila vodoinštalácia. Obrátila som sa na Otca, že ja už nevládzem, takto bez partnera je to na mňa priveľa… a odrazu zazvonil niekto pri domových dverách. Nebol to môj partner, ale inštalatér, ktorý išiel k niekomu inému a zablúdil a prišiel sa opýtať… 😛 Otcove ťahy bývajú niekedy veľmi priamočiare a neurobí to, čo chcete, ale to, čo potrebujete – a ak ste upnutí na istú predstavu cieľa, môže sa stať, že pomocnú ruku prehliadnete… 😆

…není ani já, ani cokoliv kromě já.
…
Abys mohl být v přímé harmonii s touto skutečností,
ve chvíli pochybností řekni prostě “Nic dvojího.”
V tomto “nic dvojího” není nic odděleno,
ani vyloučeno.

Je jedna vec o tomto vedieť a iná je to prijať do svojho sebavnímania… To je tá najťažšia vec, ktorú som doteraz musela predýchavať. Celý svoj život a neviemkoľko životov predtým sme boli presvedčení, že sme “ja” – individualita, svojbytný jedinec oddelený od iných svojbytných jedincov, ktorí sú niekedy fajn a inokedy “ksichti”… Je to však len otázka nášho vedomia – kde je umiestnené. V našom fyzickom tele? V energii tejto planéty? Alebo je pri Otcovi/Zdroji/Podstate?

A zasa si spomínam na taoistický citát: “Až keď sa zbavíme svojich drobných túžob, stávame sa prázdnou nádobou, ktorá dokáže byť užitočná pre všetkých.” Kým je naše vedomie spojené s naším egom a fyzickým telom (hovorím tomu radšej “avatar”, pretože je to len fyzická reprezentácia niečoho väčšieho – našej duše), máme svoje túžby a predstavy a chceme, aby bolo po našom. A sme aj zraniteľní, pretože nám záleží na tom, či sa veci vyvinú podľa našich očakávaní. Nezostáva nám čas všímať si niečo iné… všímať si život. Kvôli pachteniu sa za vlastnými predstavami nám nezostáva čas žiť. Poznáte to? Ja chcem, ja chcem, ja chcem… a potom veci nevyjdú a ja trpím, mne bolo ublížené, ja to neprežijem…

Ak sa vieme odosobniť od našich želaní, dokážeme presunúť naše vedomie z fyzického avatara do energetického obalu Zeme. Ak sa dokážeme odosobniť od pohľadu obyvateľa tejto planéty a príslušnosti k “hmote”, dokážeme presunúť svoje vedomie ešte vyššie – tak vysoko, ako to len ide. Ale potrebujeme sa na to najprv vzdať svojho “ja”.

Nie je to ľahké najmä pre mladých ľudí. Majú život pred sebou a potrebujú si najprv svoje “odžiť” – ale s vekom a naplnením vlastného života prestáva byť “ja” také dôležité a vedomie samo postupne vzlína vyššie a vyššie.

Cesta jde za hranice jazyka,
protože na ní není
žádné včera,
žádné zítra,
žádné dnes.

Takže sme sa dostali až sem, do stavu, kedy nie sme “ja” ale sme skôr Všetko-čo-je, nemáme ciele a nesnažíme sa ich dosiahnuť, nevnímame seba ani ostatné aspekty Univerzálnej Energie oddelene a nie sme závislí na tom, aby sme boli prijímaní, akceptovaní a obdivovaní… V tomto bode jednoducho žijeme. Každá vec z minulosti sa akosi hladko premietla do prítomnosti a svojím spôsobom ju modifikovala; všetko v našej prítomnosti je zárodkom niečoho v budúcnosti. Nič z toho nemá začiatok ani koniec – je to život. Je to tu a teraz.

No tak vidíte – nakoniec to filozofovanie ani toľko nebolelo… 😆