Published by

Helar Sun Belangelo

Po včerajšej debate pri článku Zas raz emócie… som ráno otvorila knihu od Kennetha Smitha (“Eagle Feather”) a začala som si ju čítať. Pomohlo. 🙂 Tu je výťah z predslovu:

“Realita” je ľuďmi vytvorená konštrukcia. Je to popis sveta zrodený z predstavivosti a definovaný učením sa. A nech už sa definícia reality zakladá na vede, náboženstve, filozofii alebo hocičom inom, vždy je to len jeden obraz v obrovskej galérii či jedna knižka v úžasnej knižnici.

Každá definícia reality sa časom mení, pretože jednotlivci, skupiny a celá ľudská rasa sa vyvíjajú. Len jedna vec zostáva nezmenená – to, že realita, ako ju vnímame, sa zakladá na našom súčasnom vnímaní toho, čo považujeme za realitu. Od narodenia všetky naše aktivity smerovali k tomu, aby sme sa naučili, vybudovali si a konsolidovali (udržiavali) isté videnie sveta. A napriek tomu sme si vytvorili len čiastočný odraz tej nezmernej šíravy, čo sa pred nami všetkými rozprestiera…

Pravda je taká, že Stvorenie na hony presahuje našu schopnosť postihnúť ho. Ľudská realita je teda len praktický rámec, ktorý nám umožňuje prežiť a učiť sa naďalej. Učenie a prežitie idú ruka v ruke. Ale presne na tento účel býva niekedy naše videnie sveta kontraproduktívne – to, čo o svete “tam vonku” veríme, nám môže zabrániť učiť sa. Kým sme napríklad mysleli, že svet je plochý, netrúfali sme si objavovať nové kontinenty. Kým si myslíme, že každé naše konanie je izolovateľné od zvyšku sveta, zapríčiňujeme nárast globálneho otepľovania a vymiznutie celých živočíšnych druhov.

Učenie sa závisí na dvoch veciach: 1. na nástrojoch, ktoré máme k dispozícii, a 2. na spôsobe, akým ich dokážeme využiť.

Rate this:

Naspäť

Your message has been sent

Ďakujem. :-)

Aktívna strana večnosti, Bosorácka filozofia, Sebarozvoj, Toltécke učenie, Ľudské vnímanie

Kenneth Smith “Eagle Feather”

Jedna odpoveď na na “O tom, čo je ľudská realita a ako ju poznávame”

Groover

12. mája 2011

Jedenkráte putoval Vznešený po cestě mezi městy Rádžagaha a Nálandá spolu s početnou společností mnichů. Za nimi jim pak v patách kráčeli poutník Suppija, který mnoha způsoby znevažoval Buddhu samého, jakož i jeho učení a společenství mnichů, a vedle něho pak jeho žák, mladý Brahmadatta, který se mu snažil celou cestu odporovat a Vznešeného naopak ve všem chválil.

Poté, když Vznešený a všichni putující přijali útočiště v královských zahradách, aby zde strávili noc, přetřásali dlouho mniši zaslechnutá slova, až konečně dospěli k otázce:

„V čem tedy vlastně chválit Vznešeného, Takto jdoucího, co na něm stojí za opravdové oceněni?“

„Mniši, dejme tomu, že jistý jógin či brahmín prožívá jako důsledek svého dobrého úmyslu, odhodlání, zkoumání a soustředění mysli, jak v jednom, dvou, stu, tisíci, bezpočtu životů byl takový a takový, jedl to či ono, zažíval radost a bolest. Na základě toho pak dojde k názoru, že jeho duše věčně putuje a je trvalá a neotřesitelná jako pilíř či horský štít.

Jiný však, opět na základě podobného dobrého úmyslu, odhodlání, zkoumání a soustředění, dospívá k odlišnému přesvědčení, a to že po smrti přicházíme do ráje, kde spočíváme v blaženosti a slávě, zářící a vznášející se. Další, opět stejně horlivý, dospívá k názoru, že jsme vlastně bohové, kteří se na světě zapomněli ve své hře či sem klesli ve svých vášních.

Jiní nám zase budou tvrdit, že svět je konečný či nekonečný, poznatelný či nepoznatelný nebo se dokonce vykrucovat, že je to mimo jakoukoli představu.

Pak přijdou další ctihodní jógini či brahmíni s tvrzeními, že po smrti je duše spasená či zatracená, sťastná či nešťastná, konečná či nekonečná, vnímající či tupá, s novým tělem či bez něho, docela žádná či nanejvýše žijící pouze přítomným okamžikem.

Jenomže mniši, tak jako rybář nebo jeho učeň nastraží síť s jemnými oky v malém rybníku a bude uvažovat:
“I sebemenší a sebemrštnější rybka, která tu žije, nevyklouzne z této sítě, bude teď chycena a polapena,” právě tak všichni jógini a brahmíni se svými utkvělými názory musí vždycky uvíznout v některém oku takové sítě. Kdykoliv se někdo z nich objeví se svým názorem, vždy uvízne v té síti. Chytí se tam, právě tato síť se stane jeho vězením.

Naopak, mniši, Takto jdoucí, ten přestože všechny ty názory chápe, tak je překračuje a nedá se jimi svést, ani v nejmenším na nich neulpívá. On rozpoznal, že pouze vznikají a zanikají, a proto nemohou nikoho trvale uspokojit. Tak je Takto jdoucí osvobozen neulpíváním. To je právě to jemné a těžko postižitelné, proč je chválen Takto jdoucí. To je to hluboké, obtížné k dohlédnutí, pokojné a vznešené, mimo oblast uvažování, jemné, přístupné pouze moudrým, co Takto jdoucí zažívá přímým vhledem a o čem vypovídá druhým. Pouze tohle, mniši, je to, v čem stojí za to chválit Takto jdoucího.”

Páči sa miPáči sa mi

Odpovedať