Toto je vybraný odsek z knihy Miguela Ruiza Voice of Knowledge (po slovensky zrejme Hlas toho, čo vieme, hoci kedysi som to prekladala ako Hlas poznania, ale teraz korigujem svoje vnímanie). Dospela som k názoru, že Ruiz hovorí o tom, čo “vieme”, berieme za fakt a nespochybňujeme ani neskúmame, či je to skutočne tak.
Úryvok je bližšia sonda do “nášho príbehu” (a miestami upravovaný preklad, takže je v ňom aj kus slovenčiny, pretože to už je veky, čo som dokázala písať po česky):
Jak poznáme, co je pravda, když skoro všechno, co jsme se naučili, je lež? Jak poznáme, co v nás je pravdivé? Ačkoli mi to trvalo dlouho, nakonec jsem na to přišel. Pravdivé jsou naše emoce. Každá emoce, kterou cítíme, je pravdivá, je. Zjistil jsem, že každá emoce přichází z našeho ducha, z naší integrity; je naprosto autentická.
Tu sa Ruizovo a moje poznanie dosť výrazne odlišujú. Mňa anjeli upozornili, že niektoré emócie, ktoré mám (a “cítim”), nie sú moje emócie, ale som bola naučená, že “v takejto situácii sa cíti toto-a-toto”. V skutočnosti necítim vôbec nič, vnútri je prázdnota, ale pretože beží program “v takejto situácii sa cíti toto-a-toto”, myslím si, že cítim.
Tak som sa naučila rozlišovať medzi pocitmi tela (fyzickou úrovňou cítenia) a pocitmi mysle (“emóciami”) a všetko, čo nemá za sebou fyzický pocit, sa snažím vynulovať. Nie potláčať, len rozpustiť. 🙂
Nemůžete předstírat, co cítíte. Své pocity můžete potlačovat, můžete je ospravedlňovat, můžete o nich lhát, ale, to, co cítíte, je autentické. Je to skutečné a vy to cítíte. Na tom, co cítíte, není nic špatného, ať je to cokoli. Neexistují ani dobré, ani špatné emoce; není nic špatného na hněvu, závisti nebo žárlivosti. [Aj keď cítite nenávisť,] vychází z vaší integrity. I když trpíte [smútkom alebo] depresí, když to cítíte, vždycky existuje důvod, proč to cítíte.
Objevil jsem něco zajímavého o lidské mysli [, niečo logické a dôležité na porozumenie]. Všechno, co vnímáte, vyvolává emoční reakci – všechno. Když vnímáte krásu, vaše emoční reakce je úžasná. Když vás něco bolí, vaše emoční reakce není tak úžasná. [Ale] Nevnímáte jen vnější svět; vnímáte také virtuální svět, který si vytváříte v hlavě. Vnímáte nejen své pocity, ale také své vědomosti – své myšlenky, soudy a názory. Vnímáte hlas ve své hlavě a [reagujete naň emóciou].
[Ale teraz prichádza otázka:] Co vám říká hlas ve vaší hlavě? Kolikrát už vám řekl: „Bože, já jsem tak hloupý, jak jsem tohle mohl udělat? Nikdy se nepoučím!“ Hlas [toho, čo vieme] vás posuzuje, [vy to zachytíte a reagujete emóciou]. Cítíte stud; cítíte vinu. Vaše emoce je [skutočná], ale to, co ji vyvolalo [, ten záver, že ste hlúpi], [skutočné] není; je to příběh. [Zasa: je to len akcia – reakcia.] Co je vaší akcí? Akcí je vnímání vašeho názoru, což znamená vnímání vašeho soudu. Co je reakcí? Reakcí jsou vaše pocity a na lži reagujete emočním jedem.
Ešte raz, pretože toto mi je extrémne dôležité: nereagujeme na nás v danej situácii, ale na našu predstavu o tom, ako by sme v danej situácii mali/nemali reagovať. Tá predstava nie je naša; my sme možno takú situáciu nikdy nezažili a preto nemôžeme vedieť, ako by sme “mali” reagovať… Tá predstava je produktom našej výchovy, toho, čo kto o nás povedal, ako sa svet k nám zasprával – a to všetko do veku nejakých 7 rokov, kedy naberáme väčšinu našich budúcich predstáv a hodnôt.
Nech už je to hocijako. v hlave máme poukladanú spústu takýchto predstáv. Tieto predstavy nám vykresľujú nás, hrdinu bez bázne a hany – teda niečo, čo nie sme… a zakaždým, keď to dostaneme pocítiť, reagujeme na to nejakou málo príjemnou a ešte menej užitočnou emóciou.
Podívejme se, zda to můžeme [pochopiť] lépe. Představte si, že máte psa. Jak víte, pes je pes, a je dokonalý [pes], že ano? Co se [však] stane, když s ním zacházíte špatně? Co když ho nakopnete, kdykoli ho vidíte? Pes se vás brzy začne bát. Jeho emoce můžete vidět. Může se rozzuřit a pokousat vás, nebo může utéci. Je s jeho emocemi něco v nepořádku? [Robí z neho jeho hnev zlého psa?] Ne, jeho reakce jsou [len] důsledkem toho, že s ním špatně zacházíte. Jeho emoce mu pomáhají bránit se. Vycházejí z jeho integrity.
A teď si představte psa, [ktorý žije v úplne úžasnom prostredí s ľuďmi, ktorí ho vždy milujú a rešpektujú.] Takový pes je to nejmilejší zvíře na světě. Protože se s ním zachází dobře, chová se podle své přirozenosti; miluje každého, kdo miluje jeho. [Nuž,] Vaše fyzické tělo je jako ten pes. Reaguje stejným způsobem. Proč reagujete hněvem? Protože vás někdo nakopl, že ano? Ale kdo vás nakopl? Hlas ve vaší hlavě, hlavní postava vašeho příběhu – ten, za koho se považujete.
Vnímáte také svůj obraz dokonalosti, neboli to, co si myslíte, že nejste, a to ve vás také vyvolává emoční reakce. Jak se cítíte, když nejste schopni [naplniť tento obraz]? Vaše emoční reakce není příjemná, ale je [skutočná]; vy ji cítíte. Ale je pravda, že musíte odpovídat svému obrazu dokonalosti? Ne, to je lež. To, co vnímáte, je lež, [v ktorú ste sa dohodli veriť]. [Prijali ste ju za svoju] a ona se stala součástí vašeho příběhu.
Lidé jsou oběti toho, co vědí. Když před někým uděláme nějakou chybu, snažíme se ji ospravedlnit, abychom chránili představu, kterou jsme si o sobě utvořili a kterou prezentujeme druhým lidem. Později, když jsme sami, vzpomeneme si, co se stalo, a [znova a znova sa za to trestáme]. Proč? [Pretože hlas toho, čo vieme, nám opakuje to, čo sme urobili, z toho istého uhla pohľadu, ktorý sme mali, keď sme to robili. Hlas sa stáva mocným sudcom a hovorí nám]: „Podívej se, co jsi udělal!“ A komu to říká? [Veď práve on nás doviedol k tomu, že sme konali tak, ako sme konali!]
Hlas [toho, čo vieme] poškozuje naše emoční tělo. To, co není skutečné, poškozuje to, co je skutečné. Naší akcí je víra v lež; naší reakcí je emoční bolest. Naše emoční tělo slyší hlas[], reaguje na něj a útočí, [presne ako tiger]. Ztrácíme []kontrolu a děláme a říkáme věci, které dělat a říkat vlastně nechceme. Hlas [toho, čo vieme] se bojí naší emoční reakce, a proto ji kritizuje a nutí nás stydět se za naše vlastní pocity.
Pak vnímáme pocit studu a prostřednictvím [toho, čo vieme] se snažíme jej ospravedlnit, což znamená, že hlas [toho, čo vieme] mluví o tom, co cítíme. Hlas neříká pravdu o našich pocitech a dokonce se snaží popírat, co cítíme. Hlas nás odsuzuje a my máme další emoční reakci. Cítíme se vinnými, protože jsem reagovali emocionálně. [To, čo vieme] se pak snaží vysvětlit náš pocit viny. Emoční bolest roste a my začneme trpět depresí. Vidíte ten cyklus?
Hlas [toho, čo vieme, si okolo našich emócií zostaví príbeh], my příběh vnímáme a snažíme se své emoce potlačit. Vnímání této represe vyvolává další emoční reakci, a my se brzy snažíme potlačovat všechno, co cítíme. „Takhle by ses neměl cítit. Co jsi to za člověka? Jsi slaboch nebo co? Opravdoví muži nebrečí.“ Předstíráme, že nás to nebolí. Bolí to, ale [] proto, že [vytvoríme príbeh, vnímame príbeh a vťahujeme doňho ešte viac emócií].
Proč nenávidíme? Protože nám někdo ubližuje. Proto nenávidíme. Proč trpíme? Protože nás něco bolí. Proto trpíme. [Je to normálna reakcia na ublíženie.] Ale [čo] nám ubližuje? Odpověď je jednoduchá. Ubližuje nám hlas lháře v naší hlavě, který nám říká, čím bychom měli být, ale čím nejsme. Nenávist, hněv i žárlivost jsou normální emoční reakce, které pocházejí z toho, co je skutečné, což znamená, že pocházejí z naší integrity, nikoli z toho, [ako sa tvárime].
Na nenávisti není nic špatného. Cítíme-li nenávist, hlas [toho, čo vieme] v naší hlavě nás nutí nenávidět. Tato nenávist je zcela normální; je prostě reakcí na to, čemu věříme. Začneme-li věřit něčemu jinému, nenávist se změní v lásku. Všechny naše emoce se změní, jakmile přestaneme věřit hlasu [toho, čo vieme], protože emoce jsou důsledkem, nikoli příčinou. Emoční bolest je známkou toho, že nám někdo ubližuje; tato bolest nám říká, že musíme něco udělat, abychom to změnili.
Poučka trochu pretextovaná: Naše emócie sa zmenia, ak sa zmenia naše presvedčenia o nás, o iných a o svete, v ktorom žijeme.
Proč nám lidé ubližují? Protože jim to dovolujeme, protože [sami seba súdime a] věříme, že si to zasloužíme. Jdeme-li hlouběji, brzy si uvědomíme, že sami sobě ubližujeme víc, než nám ubližují druzí. Můžeme obviňovat lidi, kteří nám ubližují, můžeme říkat, že nám bylo vždycky ubližováno, a můžeme si vymýšlet různé výmluvy. Ale kdo vám ubližuje v tomto okamžiku? Jste-li upřímní, musíte přiznat, že to je [váš vlastný] hlas [toho, čo viete].
Kdykoli lžeme sami sobě, vždycky si ubližujeme.
Kdykoli nadáváme sami sobě, vždycky si ubližujeme.
Kdykoli se kritizujeme nebo odmítáme, máme nepříjemnou emoční reakci.
[A ak sa nám naša emocionálna reakcia nepáči, zasa to nie je o potláčaní toho, čo cítime, ale o opravení tých lží, ktoré tú emocionálnu reakciu zapríčiňujú.]
Eprakone - ezoterika a spiritualita 
Povedz svoj názor