Miro mi poslal úryvok z knihy od autora Gato, v ktorom zaujímajú budhistickí majstri postoj k toltéckemu učeniu. Veľmi sa mi to ako porovnanie zapáčilo. Mirov pôvodný komentár nájdete na Gaia Talks, ja sem len prekopírujem jeho obsah.
Mirova odpoveď vznikla ako reakcia na channeling s Gaiou, kde sme sa dotkli aj bosorákov. Hovorili sme celkovo o vzostupe:
Takže keď už vibrujem ako človek najúžasnejšie na tejto Zemi, čo sa so mnou stane po smrti?
🙂 To je tvoje rozhodnutie a záleží od toho, aké životy si mala za sebou. Môžeš ísť vyššie a stať sa vedomím, ktoré je len čiastočne viazané na hmotu. Potom, neskôr, nebudeš hmotu potrebovať vôbec, budeš len čistá, vedomá individualita. A ešte neskôr už nebudeš potrebovať ani tú individualitu a budeš len čisté vedomie.
A potom?
Potom sa môžeš rozhodnúť, či sa chceš vrátiť do Zdroja, alebo či chceš pokračovať za vibráciu tohto vesmíru.
Je to možné?
Je to možné; nie je to obvyklé. Ako súčasť Zdroja sa aj tak pohybuješ za hranicou tohto vesmíru, takže málokedy sa čiastočky vedomia rozhodnú pokračovať ďalej samy. Navyše už nemajú individualitu a to rozhodovanie im nepadne až tak ľahko. Väčšinou sa zhluknú a vytvoria nový útvar, niečo ako „náhradnú individualitu“, a s tou potom pokračujú.
Existujú „skratky“?
Narážaš na bosorákov? Nie, neexistujú. Bosoráci, ako ich poznáš, nedokážu nikdy opustiť tento systém. Vzdali sa všetkého, čo im v tom mohlo pomôcť.
Samuel chcel vedieť, čo všetko ich obmedzuje vo vzostupe, a Miro mu poslal tento text:
Buddha je buddhou také proto, že ví o všem všechno. Rovněž jeho následovníci, kteří dospěli do stavu buddhovství, jsou s to skrz na skrz proniknout myslí i záměrem druhých a zřít jejich cestu, příčinu i následek každého činu.
Tomuto “videniu” i toltékovia hovoria “videnie”. Ich videnie sa totiž neobmedzuje len na energiu, ale je to vnímanie príčiny, následku a možností každej situácie. O tom vlastne je cesta bojovníka.
V buddhistické tradici se objevují bytosti zvané pratjékabuddhové. Jsou to bytosti, které došli až na nejzazší mez na cestě poznání – takzvaní osamělí buddhové neboli samoprobuzení. Jsou to bytosti, které byly tak znepokojeny koloběhem života a smrti, svojí dočasností a pomíjivostí, že všechny síly vložily do překonání této pomíjivosti a smrti. Dospěli až do nejvyššího stavu vědomí. Od buddhů se liší hlavně tím, že dosud nenalezli svoji pravou podstatu a tak nedosáhli konečného spočinutí. Buddha Šákjamuni o nich prohlásil: „Buddhovská podstata (všeho) je něčím neznámým pro samostatně osvobozené a samoprobuzené.“
Myslím, že to je veľmi presné popísanie bosorákov. 🙂 Budhizmu odpustím pindy o nenájdení pravej podstaty, pretože ak nevieme, čo to je, tak potom každý o každom môže vyhlásiť, že ju nenašiel… Na to viem príliš málo z budhizmu, aby som si vedela urobiť názor. V mojom terajšom stupni poznania budhizmu ma toto vyjadrenie akurát tak rozčuľuje, takže bude musieť nastúpiť Miro a dovysvetľovať. 🙂
Tito samoosvícení věnují všechnu energii individuální cestě k překonání smrti a je zcela mimo jejich rámec starat se či poučovat druhé. Osobně se domnívám, že Nagualové by byli na Východě označeni právě tímto termínem.
Tuto má veľkú pravdu, čo sa týka starého toltéckeho učenia. Starí toltékovia sa skutočne sústreďovali nie na šírenie svojho slova, ale na výber vhodnej skupiny ľudí a na spoločnú poslednú cestu. New-age toltékovia to robia naopak: šíria svoje učenie medzi ľudí, ale na to, aby ho mohli šíriť, musia ho nutne “rozriediť”, pretože nie každý je schopný absorbovať ho v jeho koncentrovanej, bosoráckej podobe. Bosorácke učenie je tvrdé a pochmúrne, prítulné asi ako kyselina sírová. Väčšina ľudstva je mäkká, prítulná a ide za sebau(spo)kojením. Keby new-age toltékovia chceli prinášať medzi ľudí pôvodné učenie, mali by len veľmi malý okruh poslucháčov…
V mojich očiach posledný skutočný tolték starého razenia bol don Juan, hoci už on o sebe hovoril, že nepatrí k toltékom starého razenia.
Pokud důkladně rozebereme učení Nagualů, zjistíme velkou shodu s východními naukami. Zásadní rozdíl je pouze v tom, že například žák buddhismu ví hned od začátku, že pravá podstata jeho i světa je podstatou buddhy. Je tedy stále vše v pořádku, stačí se zbavit falešných názorů a myšlenek. Čarodějové, kteří to pochopitelně neví, pak musí rozpracovat nejrůznější techniky, ale nikdy nepřekročí rámec boje o své vlastní vědomí. Nedostanou se z pasti duality. Buddha, poněvadž si uvědomil svoji podstatu, mohl prohlásit: „Život a smrt jedno jsou.“ Vyřešil problém pomíjivosti a smrti už během života.
Ako inak – nesúhlasím… Ujo budhista asi nikdy nebol nagualom. 🙂 Podstata naguala je o tom, že sa dostane za hranicu duality. Ak by to neurobil, nemá základnú schopnosť/zručnosť naguala – fungovať pre ostatných ako kľúč na prechod “na druhú stranu”.
Podobně jako čarodějové tvrdí, že totální uvědomění je konečným cílem existence, Buddha totéž obrací do věty: „Jedinou poskvrnu, kterou na vás vidím, je nevědomost.“
Don Juan: “…možno závery, ku ktorým sa dopracujú na základe toho, čo vidia, môžu byť chybné, ale to by bolo preto, že sú naivní, nekultivovaní. Aby sa tejto katastrofe vyhli, musia si kultivovať svoju myseľ – a to všetkými možnými spôsobmi.”
Starý buddhismus také zná něco jako definitivní cestu. Světec na velmi pokročilém stupni byl s to překonat koloběh samsáry – života a smrti – tím, že se reinkarnoval do nadsamsárických, božských světů (čili do světa neorganických bytostí), které vědomi si stále sami sebe, kráčeli za nirvánou.
Pojem zření je rovněž znám buddhistickým mistrům a Buddha doslovně vyvrátil představu, že probuzení s sebou nese i schopnost vnímat jemnou energetickou podstatu světa. Sám však tuto schopnost měl a navíc i několik dalších druhů zření, například rozpoznal příčinu a následek každého činu. Schopnost zření je známá rovněž v Tibetu: vidět místo, druh, způsob a podobu zrození každé bytosti.
Čarodějové vše podřizují svému cíli – svému mýtu. Každý žák kráčí v jasných šlépějích svého mistra. Bez opakování nagualovského mýtu by byl ničím. Čarodějové jsou zcela vyladěni na vibraci své nauky a nemohou z ní sejít. Castaneda až do smrti citoval dona Juana. Naproti tomu mistr zenu v určité fázi výuky odhání svého žáka. Chce, aby se žák zbavil všeho přejatého, veškerého cizího vlivu, aby se stal sám sebou ve své takovosti – Tathagátou.
Je to podľa mňa dané tým, že budhizmus ide zvnútra navonok, kým toltécke učenie postupuje zvonku dovnútra. Ak idem zvnútra navonok, tvorím si vlastné predstavy a vlastné prístupy bez toho, aby som mal nejakú šablónu, do ktorej ich potrebujem napasovať. Ak idem zvonku dovnútra, vonkajšia šablóna mi pomáha zistiť, kde presne som a ako vyzerá môj kontext.
Ja sama som začínala zvnútra navonok (ako taoista) a keď som sa dostala k toltéckemu učaniu, mala som najprv dosť problém akceptovať to, čo sa tam dialo. Bola som príliš v svojom vnútri, menovite v svojej hlave 🙂 , a pragmatizmus toltéctva mi prekážal. Keď som sa dokopala (haha, keď ma anjeli dokopali) za hranicu “chcem vedieť”, odrazu je mi toltécke učenie oveľa príjemnejšie, pretože sa zakladá na robení, nie na myslení, a robenie je oveľa väčší špás. 🙂
To, že Castaneda stále cituje, je dané povahou jeho písania: spracovával svoje zápisky (field notes) zo stretnutia s donom Juanom formou rozhovorov. Preňho bol don Juan bránou k danému poznaniu a pretože bol Castaneda tak trochu paranoidný, vo všetkom, čo robil, sa opieral o nejakú “posvätenú” veličinu. Po dopísaní môjho komentára a písaní iného článku som naďabila na citát dona Juana, ktorý tentokrát priamo popiera hocijaké naviazanie žiaka na naguala (a zvyšok rozprávania, ktorý to ďalej dokladá, je naplánovaný v článku Ako sa stať toltékom, ktorý už čaká na publikovanie):
Buddha pochopitelně znal důsledky praxe takových procedur a technik, jaké používají čarodějové a různí jógini, avšak svobodou a osvobozením myslel něco jiného.
Sútra o tom říká: „Může být, že tu nějaký mnich, zcela vzdálen žádostem, vzdálen nesvatých věcí, v klidu ponořen do přemýšlivě zvažující, v klidu zrozené jasnosti, dosáhne zasvěcení prvního zření a pomyslí si: ‘Osvobozuji se.’ Avšak to se v řádu Buddhy nenazývá osvobozením. V Buddhově řádu se to nazývá viditelným blahem.“
Takto onen milý chlapík, který si myslí, že se osvobozuje, dosáhne druhého, třetího, čtvrtého zření, pak dosáhne říši prostoru bez hranic, pak i říši nebytí, pak hranici možného vnímání. Buddha však stále trvá na tom, že se jedná o viditelné blaho, nikoli o osvobození. Konečně pak Buddha řekne, co je osvobozování: „Ostatní budou upadat do vzteku, my ne. Tak se učí osvobození. Ostatní budou brát, co jim nepatří, my ne. Tak se učí osvobození. Ostatní budou lhát, my ne. Tak se učí osvobození.“ Podobným způsobem Buddha jmenuje další tucty věcí, jejichž nekonáním se člověk osvobozuje. Sútra pak samozřejmě pokračuje dál a vše rozvádí. Doufám však, že to pro ilustraci stačí.
Toto oslobodenie, ako ho popisuje Budha, vidím aj u toltékov. Neviem, prečo ujo budhista nie – asi tým, že nie je toltékom? 🙂 Prvé, čo učia toltékovia svojich žiakov, je odosobniť sa. Presunúť celú svoju pozornosť z emocionálnej nohy na racionálnu. Pozorovať, neposudzovať, nezaujímať stanovisko, na nič sa neupínať, v nič nedúfať – a napriek tomu konať, hoci z toho na konci asi nevylezie žiadna odmena, ale konať s plnou vážnosťou a akoby išlo práve o život. Hovoria tomu “čistenie ostrova tonalu”.
Jediné, čo je na pováženie, je to klamanie. Neviem síce, ako presne ujo budhista definuje klamanie, ale toltékovia (menovite stalkeri) často hrajú situácie, aby ovplyvnili udalosti. Pri troške zlej vôle 🙂 by sa to dalo nazvať klamaním.
Je ještě jeden velký rozdíl, kvůli němuž učení Nagualů zůstává lapeno v síti duality, plně v zájmu o vlastní spasení. Podle Šutry srdce je stav buddhy dosažen mimo sféru vědomí. Tedy ve stavu, který je mimo cokoli, co by mohlo být rozlišováno, i mimo kohokoli, kdo by mohl rozlišovat. Tímto je základní buddhistická dharma postavena na nerozlišování, nedualitě.
Tomuto vôbec nerozumiem a tak si neviem predstaviť, prečo si ujo budhista myslí, že toltécke učenie zostáva “lapené v sieti duality”. 🙂 Pekný obraz.
O hodinu neskôr: Myslím, že začínam rozumieť. Dualitu chápe asi tak, že je niečo, čo vníma, a niečo iné, čo je vnímané… Ak to je tak, tak má pravdu. Toltékom ide o zachovanie individuality pri strate hmoty, takže so sebou berú svoje “ja” aj na druhú stranu (či kam).
Nagualové, podobně jako mnoho joginských škol, svá učení staví na stálém rozšiřování vědomí. To je proces tak rozlehlý a nekonečný jako „vesmírné pláně pratjékabuddhů“.
Túto charakteristiku toltékov plne podpisujem. 🙂
Eprakone - ezoterika a spiritualita 
Povedz svoj názor