Tento článok pre nás napísala Sophie:

“Nasledovný príbeh je úryvkom zo skvelej knižky Jak se zbavit brýlí od autora Mirzakarim Norbekova, ktorú vydalo vydavateľstvo Lott . Nenechajte sa pomýliť názvom – táto kniha je určená pre všetkých, t.j. nielen pre „brýlatých“… Ak sa ju rozhodnete prečítať celú, okrem toho, že sa výborne pobavíte, dostanete mnoho skvelých návodov a podnetov, ako porozumieť sám sebe a skvalitniť svoj život…
Ale dosť bolo slov, tu je sľúbený príbeh:

Vládce onemocněl. Jeho svita se polekala, potom zaradovala. Lékaři jej začali léčit. Každý den se marně snažili něco udělat, ale stále nic nepomáhalo!

Ubíhaly dny, ubíhaly měsíce a roky a panovník tak, jak byl ochrnutý, tak taky zůstal. Kolik jen dobyl zemí. Kolik jen národů dostal na kolena! Potom, co dobyl půl světa, se ukázalo, že je naprosto bezmocný před nemocí. Jednou se kvůli své bezmocnosti rozzuřil:

– Všem lékařům, kteří mě léčili, ale nevyléčili, usekněte hlavu a napíchněte ji na kůl před městskou branou.

Uběhl nějaký čas a kilometry městské hradby se bělaly lebkami učených mužů. Jednou si vládce zavolal svého hlavního rádce.

– Rádče! Kde jsou všichni tví lékaři?

– Můj pane, žádní lékaři tu již nejsou, sám jste nařídil, abychom je všechny popravili.

– Copak nezůstal ani jeden?

– Ne, můj pane, v celé zemi nezůstal ani jeden, který by byl hoden vaší pozornosti.

– Dobře jim tak.

A zase se táhly dlouhé neradostné dny. Jednoho dne se panovník znovu zeptal:

– Rádče, pamatuješ, jak jsi mi řekl, že už nezůstal žádný lékař, který by byl hoden mé pozornosti?
Vysvětli mi, co to znamená.

– Můj pane, v našem království zůstal již jen jeden lékař. Žije nedaleko odtud.

– A umí léčit?

– Ano, umí. Jednou jsem u něj byl, ale je tak nevychovaný, tak nekulturní a hrubý! Když otevře pusu, neuslyšíte nic než vytříbené sprosťárny. Nedávno prohlásil, že zná tajemství, jak vyléčit samotného panovníka.

– Proč jsi mi to tedy nepověděl?!

– Pokud jej sem přivedu, dáte mě za jeho chování popravit, můj pane.

– Slibuji ti, že to neudělám. Přiveď jej ke mně.

Rádce lékaře po nějaké době skutečně přivedl.

– Slyšel jsem, že umíš léčit. – žádná odpověď.

– Proč mlčíš? Mluv! – rozkázal panovník.

– Můj pane, zakázal jsem mu otevírat ústa, – řekl rádce.

– Smíš mluvit! Co? Skutečně tvé schopnosti stačí na to, abys mě mohl vyléčit?!

– Do toho ti nic není. Můžeš mít pochybnosti o mých vladařských schopnostech, protože panovník jsi ty. Vyznáš se v panování a umíš řídit tuto zem, ale proč se snažíš cpát svým panovnickým rozumem do medicíny? V panování jsi dobrý, ale v medicíně nejsi o nic lepší než obuvník.

– Stráže!! – zařval rozzuřený vládce. – Setněte jej… ne… nejdřív jej napíchněte na kůl, polijte jej horkým máslem a pak jej rozčtvrťte.

Za celá ta léta si nikdo ani náznakem nedovolil říci něco, co by bylo jen trochu mimo rámec palácové etikety. Natož, aby si někdo dovolil takto odpovídat samotnému panovníkovi!

Stráž se chopila lékaře a táhla jej k východu, ten přes rameno jedovatě poznamenal:

– Hej! Jsem tvoje poslední naděje. Můžeš mě klidně popravit, jestli chceš, ale kromě mne tu není již nikdo, kdo by tě mohl vyléčit. Já tě můžu již dnes postavit na nohy.

Vládce rychle vychladnul.

– Rádče! Vrať ho!

Lékaře vrátili zpátky.

– Tak hned začni. Řekl jsi, že mě ještě dnes postavíš na nohy.

– Nejdřív musíš přijmout moje tři podmínky, teprve pak se do toho dám.

Panovník v sobě udusil další záchvat zuřivosti a přes zuby procedil:

– Mluv!

– Rozkaž, aby před městskou bránu připravili nejrychlejšího koně a malý měšec zlata…

– Na co?

– Je to dárek. Miluji koně.

– Pokud se ti podaří vyléčit mě, daruji ti čtyřicetičlenné stádo koní obtěžkané celými pytli zlata.

– To až pak, pak… necháš je za mnou poslat. Další podmínkou je, aby po dobu léčení v paláci nikdo nebyl.

– To jako proč?

– Bude tě to bolet a asi budeš křičet. Nechceš přeci, aby tě někdo viděl ve slabé chvíli?

– Dobře. Co dál?

– Za třetí, aby tví služebníci pod trestem smrti nereagovali na tvé volání a všechny tvé rozkazy začali vykonávat s hodinovým zpožděním.

– To mi vysvětli!

– Mohli by se snažit mou proceduru přerušit a léčení by nebylo dokončeno.

Panovník přijal lékařovy podmínky a poručil všem odejít z paláce. Zůstali sami dva.

– Tak začni!

– S čím mám jako začít ty starý osle? Kdo ti namluvil, že umím léčit? Chytil ses do mé pasti. Mám teď hodinu času. Tak dlouho jsem čekal na moment, kdy tě budu moci ztrestat, ty jeden cucáku prašivej. Mám tři dávné sny, tři veliká přání. První – plivnout ti do toho tvého královského ksichtu!

A lékař se natáhl a se vší radostí plivnul panovníkovi do tváře. Panovník zlostí a bezmocí zbělal, protože pochopil, do jaké situace se dostal. Začal hýbat hlavou, aby mohl alespoň nějakým způsobem vzdorovat takovému neskutečně sprostému chování!

– Ty jedno shnilý poleno, starej smradlavej kojote, ty se ještě pořád hejbeš?! Tak to na tebe plivnu ještě jednou! Druhé moje přání bylo… ooo… jak moc jsem se chtěl vychcat na tvou panovnickou držku!

A začal plnit své druhé přání.

– Stráže!! Ke mně!! – zařval panovník, ale zakuckal se močí a začal odvracet hlavu od proudu moči a zvedat ramena, aby se mohl zakousnout do nohou lékaře. Stráž slyšela panovníkův řev, ale nedovolila si porušit panovníkův příkaz.

– Ty jedna chcíplá herko! – řekl lékař a kopnul do něj.

Panovník dostal kopanec a ucítil palčivou bolest. Najednou si vzpomněl, že vedle postele stojí stolek se zbraněmi. Chce vzít nůž a seknout s ním proradného lékaře přes nohy. Poháněn obrovským přáním potrestat svého protivníka se začal natahovat směrem ke stolku.

– Jo, tak ty se ještě můžeš hejbat! – opovržlivě prohodil lékař. – Třetí moje přání…

Když panovník uslyšel třetí přání toho samozvance, zařval jako ranené zvíře a zaskřípal zubama. S titánským úsilím se pohnul z místa, slezl z lože a opíraje se o lokty, začal se plazit ke stojanu se zbraněmi…

– Rozsekám tě, – vrčel panovník, – sám tě osobně rozsekám na drobné kousíčky!!

Podařilo se mu postavit na vratké nohy a přidržuje se zdí podařilo se mu dojít ke stojanu. Třesoucíma rukama tak tak uchopil meč a když se obrátil, nikdo již v paláci nebyl… Sotva se doplazil k východu.
Náhle velmi litoval, že naletěl tomu zatracenému podvodníkovi a dal mu svého nejrýchlejšího koně. Když pochopil bezvýchodnost své situace, přimotal se k nejblíže stojícímu koni a pokusil se nasednout. Neměl na to však sílu, neměl žádnou sílu. Chytil se tedy zuby za hřívu a přitáhl se do sedla slabýma rukama.

Probudil se v něm instinkt velikého bojovníka, velikého panovníka.

– Kde je? – zařval panovník na nedaleko stojící vojáky.

Ale ti se báli vyslovit jediné slovo a jen kývnutím hlavy naznačili směr, kterým se uprchlík vydal. Panovník se za ním pustil. Cítil, jak mu s každou minutou přibývá sil. Proletěl branami města a uháněl dál, kilometr za kilometrem.

A najednou mu to došlo: „Bože! Dvacet let jsem neseděl v sedle! Dvacet let jsem před sebou neviděl koňskou hřívu! Dvacet let jsem v ruce nedržel meč! Dvacet let jsem na své tváři necítil vítr!“
Najednou za sebou uslyšel dávno zapomenuté zvuky. Dupot koňských kopyt a nadšené výkřiky se stále přibližovaly.

Stovky jeho válečníků jelo za ním se vztyčenými meči a volali: „Ať žije náš panovník!“

Když k němu dojeli, zjistili, že se válí na prašné cestě a svíjí se v záchvatech smíchu.

– Ty jeden podělanej lékaři, ty jeden zatracenej bastarde! Vážně si zasloužíš pytel zlata!

Takže toľko náš príbeh… Príbeh, ktorý je názornou ukážkou techniky, akú používa aj autor vo svojej knihe. Norbekov o tejto „technike zrýchleného učenia“ ďalej píše: „Mým úkolem je vyvést vás z rovnováhy. … Když říkám, že jste ve své podstate diamant, nevěříte a řeknete, že vám uměle zvedám náladu, lichotím vám atď., což ve vás vyvoláva nejistotu nebo nedůvěru. Když vám ale řeknu, že jste kus psího lejna, reagujete okamžitě a na přemýšlení vám nezbýva žádný čas! Tak se nám spolu na chvilku podařilo dosáhnout potřebného stavu!“

Tak čo na to poviete? Našli ste sa v tomto príbehu?

Nie sú naše životné situácie často niečím podobným? Neberieme často naše problémy len ako nepriazeň osudu namiesto toho, aby sme boli za ne naopak vďační, pretože sú to práve ony, čo sa nás snažia vytiahnuť z bahna, v ktorom sa vlastnou zásluhou často ocitáme… ?

Často práve naše ťažké životné situácie nás nútia uvedomiť si, akí sme silní a krásny… že v skutočnosti nie sme tým kusom psieho … 😛 , ale nádherným drahokamom, len ho treba objaviť vo svojom vnútri… 🙂

Podobne ako lekár, ktorý vyliečil panovníka, častokrát inú možnosť, ako nám pomôcť, nemajú ani anjeli (a nielen tí „hore“, ale aj tí pozemskí 🙂 ) a jednoducho často musia byť na nás tvrdí… a ak ani to nepomôže, ešte pritvrdia…

A to všetko len preto, aby nás „dokopali“ k rozhodnutiu postaviť sa na vlastné nohy… Všetko preto, aby sme si uvedomili, že fňukanie a výhovorky nikam nevedú… Všetko preto, aby nám ukázali, aké nádherné bytosti v skutočnosti sme…

Takže aj takto môže vyzerať pomoc…

Aj takúto podobu má LÁSKA.

Záverom by som chcela dodať, že k napísaniu tohto článku ma inšpiroval aj vlastný životný príbeh, ktorý sa mi nedávno stal… Jeden „pozemský anjel“ mi pomáhal podobným spôsobom ako pomohol lekár v našom príbehu panovníkovi. Aj keď musím povedať, že jeho spôsoby boli omnoho miernejšie, až takú hrubosť som chvalabohu nepotrebovala 😛 Na to, aby mi pomohol, začal so mnou hrať jednu hru. Hoci som vo svojom vnútri vedela, že ma má veľmi a úprimne rád, moja myseľ dostávala vďaka jeho klamstvám poriadne zabrať. Postupne a presvedčivo mi dávkoval tie klamstvá a keď som už bola v stave, že moja myseľ a srdce už navzájom dosť slušne bojovali, pritvrdil ešte viac… S láskou a s citom. Presne vedel, čo potrebujem a aj to, čo si môže dovoliť, aby mi neublížil. Presne vedel, čo zvládnem…

Na hodne dlhú chvíľu sa mi zrútil celý môj svet. Mala som pocit, že sa zbláznim. Nebola som si absolútne ničím istá. Všetko bolo rovnako pravdepodobné. Nevedela som, čomu veriť, či hlasu vo svojom vnútri alebo niečomu úplne opačnému v mojej hlave… Ale pomaličky a isto som sa z toho šoku začala spamätávať. Nejaký čas trvalo, kým som si svoj svet vybudovala odznovu… ale už na iných, pevnejších základoch. A myslím, že teraz už viem, kde je pravda. Proste to len viem, cítim to vo svojom vnútri a na ničom inom nezáleží. Naučila som sa dôverovať svojmu vnútornému hlasu za každých okolností, aj keď ma celý svet okolo mňa a v mojej mysli presviedča o opaku… Odvtedy veľmi často pozorujem svoju myseľ z nadhľadu, akoby ani nebola moja, a som fascinovaná tým, ako funguje.

Vo chvíli, keď sa môj svet zrútil, som si uvedomila, kto naozaj som… že som vo svojej podstate úžasná, dokonalá bytosť, veľmi múdra a silná… že takéto je moje vnútro… Je to vo vnútri každého jedného, len to treba chcieť vidieť… A ja som asi veľmi chcela, lebo pomoc prišla… A aj keď to bolo pre mňa veľmi ťažké, „môjmu anjelovi“ za túto pomoc z celého srdca ďakujem 🙂

Ale napriek úžasnému pocitu z tohto nového poznania viem, že som ešte nevyhrala. Pozorovala som svoju myseľ a teda som ju už trošku prekukla a viem, ako pracuje 😛 Viem, že je tam ešte stále kopec zlozvykov. Viem, že si musím toto nové postupne zabudovať do svojho života… tak, aby sa táto nová skúsenosť stala mojou neoddeliteľnou, automatickou súčasťou.

Ale myslím, že najdôležitejšie je to, že som sa pre to rozhodla. Že chcem a budem na tom makať. A viem, že som sa rozhodla správne.

A všetkým vám držím palce, aby ste sa pre to lepšie a krajšie rozhodli tiež… 🙂 “