Na FB som našla pekný úryvok z Chucka Spezzano z knihy Jestli to bolí, není to láska:
Každá obrana vytváří útok. Čím více se bráníme, tím intenzivněji vyvoláváme útok proti nám. Obrana slouží k tomu, aby ochránila skrytou bolest, jenomže skrytá bolest nám do žil vlévá jed. Když nás někdo napadá a my se nebojíme procítit city, které v důsledku toho útoku vznikají, útok nám pomáhá docílit uzdravení. Větší část této bolesti pochází z minulosti a onen útok vynesl tyto jedy do světla našeho vědomí. Když nás někdo napadá, pak to, do jaké míry zůstáváme nechránění, nakonec určuje rozsah našeho úspěchu. Pravda se bránit nepotřebuje – obranu potřebuje pouze naše ego, jež ukrývá veškerou bolest a je samou podstatou odloučenosti. Jádrem komunikace je otevřenost. Je to schopnost dávat a být sám sebou bez jakýchkoliv výmluv. Když zůstáváme bez obrany, nacházíme další dar, jenž nám byl dán: podporu lidí kolem.
Cvičenie: Dnes zůstaň bez obrany vůči všemu, co k tobě přichází – snaž se ze všech sil. Všechno, co tě potkává, se stává tvým učitelem. Tvoje otevřenost umožňuje, aby tato poučení pronikla do tvého nitra co nejšetrnějším způsobem.
Ja mám ešte jednu skúsenosť. Len čo sa začínaš brániť, ten, čo útočí, vie, že trafil na tvoje citlivé miesto – a ak ho k “útoku” hnala nenávisť, sústredí sa práve na toto miesto novými a novými útokmi.
Ovšem… nie všetko, čo si my interpretujeme ako “útok”, skutočne aj útokom je. Niekedy sú ľudia jednoducho nejapní a tresnú vec, čo zabolí. Na Slovensku je tento neduh rozšírenejší než hocikde inde, kde to poznám… Veľmi často, ak sme empatickí a citliví, mávame pocit, že tí iní sa k nám nesprávajú dostatočne ohľaduplne. To však nie je ich útok na nás, len ich vnútorná “obhrublosť” (našimi očami). Alebo sú ľudia hlúpi a vyrobia si okolo vás hororový príbeh len preto, že sa vás zľakli.
No a potom sú aj skutočné, úmyselné (a zlomyseľné) útoky. Verte mi – rozpoznáte to.
Vo všetkých prípadoch sa niečo v nás ozve a zareaguje emotívne na “útok”. Ak zostaneme v reakcii, prešli sme do režimu dávaj/dostávaj po papuli, ktorý je sám o sebe dosť zacyklený a bez kopanca do zadku sa vlastnou silou z neho len tak nedostaneme.
“Když nás někdo napadá a my se nebojíme procítit city, které v důsledku toho útoku vznikají, útok nám pomáhá docílit uzdravení.” Nemyslím. Keď si to tak preciťujeme, len sa v tom váľame. Oveľa viac sa mi osvedčilo miesto skúmania “prečo mi to ten ksicht robí?” (fňuk!) alebo “ó, ako ma to bolí!” (fňuk!) skúmať “prečo sa ma to dotýka?” Nie je to príjemnejšie – ale naučíme sa z toho viac. 🙂
Ja som sa stretávala hlavne s “útokmi”, ktoré boli nejapnosťou alebo ľudskou hlúposťou. Samozrejme, často som ich interpretovala ako zlý úmysel – ale neboli ním. Tých skutočne zlomyseľných bolo len pár… ale zanechávajú jazvy aj vtedy, ak si ich zanalyzujete, pochopíte a posuniete sa ďalej. Možno trochu pomôže uvedomiť si, že ten útok je výpoveď o nich, nie o vás, ale… 😕 Dôležité je nezatvrdiť svoje srdce. Možno nás zranili, ale nikdy nás nedonútia stiahnuť chvost a behať po svete so strachom, že sa nám môže znova niečo podobné prihodiť!
Eprakone - ezoterika a spiritualita 
Napísať odpoveď pre duhovymotyl Zrušiť odpoveď