Zasa niečo z fejsbúku – nič pre cukríčkovosladké povahy 😉 :

Občas si lidé myslí, že být duchovní, probuzený či osvícený znamená sedět v tichu, meditovat, usmívat se, říkat, jak je vše krásné a plné lásky a s každým být v míru.

Bohužel je to jeden z největších omylů a překážek na této cestě. Potlačování “negativních” emocí vede k nerovnováze v naší mysli a následně životních událostech, které se nás snaží přinutit udělat si osobní hranice, zakřičet, vyplakat a dostat ze sebe potlačené emoce.

Málokdo ví, že duchovní probuzení souvisí s tím, že je naše mysl nestabilní, že se všechny zadržené vnitřní záležitosti uvolňují a dostávají na povrch, aby nás a náš život již více neovlivňovaly.

Proto čím více člověk na sobě pracuje, tím více se dostávají ven ty méně příjemné věci. V takových chvílích je třeba stát se pozorovatelem sebe sama, nebránit se projevit, nepotlačovat své emoce a prožívat vše tak, jak přichází.

Abychom našli to pěkné a svou stabilitu, musíme uvidět svůj stín. A jakmile jej přijmeme, transformujeme sami sebe, svůj život a vše kolem sebe.

Mne to príde, ako že “byť osvietený” môžeme definovať ako konečný stav alebo cestu k nemu. Oboje je “osvecovanie”. Na ceste k stavu blaženosti sme všelijakí – a veľmi často “mrzkí” vo vlastných očiach, pretože to sú tie menej pekné (pre nás) veci, ktoré vychádzajú na povrch a ktoré takto dostávame šancu raz a navždy vyriešiť. “Osvecovanie” beriem ako cestu k svojmu ideálnemu ja, ako  cestu k realizácii svojho plného potenciálu.

Ale je tu aj ten druhý stav, kedy už na povrch nevyplávajú viditeľné veci a ak niečo riešime, už k tomu nezaujímame stanovisko a v očiach tých druhých asi vyzeráme totálne budhovito, kým sami v sebe cítime hlboké uspokojenie. To je podľa mňa “cieľová rovinka” – stav, kedy sme osvietenie dosiahli, pretože sme sa zmierili sami so sebou, našou rolou v Univerze a tým pádom aj zvyškom Univerza ako takým. Potom si asi naozaj sedíme v tichu a meditujeme a usmievame sa a sme v mieri so všetkým a plní “lásky” (tej mojej, nie tej vašej! 👿 ).

V tej prvej etape mi pomohol postoj “aj to som ja”. Potom sa dostavil postoj “no dobre/beriem na vedomie” a začali záblesky toho “budhovitého”. Sú to len záblesky, pretože riešiť bude vždy čo – ako rozvíjame naše potenciály, posúvame ich hranice a testujeme ich, pričom zasa zlyhávame a nie sme z toho najsámhepi, ale už sa nehanbíme za seba, pretože sme prešli fázou “beriem na vedomie, že aj to som ja”. A viem jedno – v tých zábleskoch budhovitosti potom naozaj pociťujem obrovský vnútorný mier a vyrovnanie so všetkým vrátane ľudstva a jeho blbosti – a kto poznáte moju prívetivú povahu a ústretový postoj voči ľudskej blbosti, viete, že to je stav non-plus-ultra 😉 …

A má to jeden úžasný dopad, celá táto sebarozvojová lopota – len čo sa na ňu dáme a nestanovujeme si “odtiaľ-potiaľ a potom ani bohovi”, stávame sa osvietenými... napriek tomu, že sme ešte stále presne tí ksichti čo predtým – ale tentokrát sme “ksichti vo vývoji”. 🙂

Možno raz príde etapa, kedy cez nás svetlo prejde hladko a my nevrhneme nijaký tieň.

P.S.: Ďakujem Snakebite, že ten citát vykutrala. 🙂