Pôvodne som sa chystala tento článok strhať od základov. Ale ako som si ho čítala, začalo vo mne svitať podozrenie, že by to mohlo byť aj presne tak, ako to tá lekárka hovorí… Aspoň u mňa a rakoviny to sadlo ako zadok na šerbel. Takže čítajte a robte si svoj názor sami:
Každá negativní myšlenka tělu ubližuje. I proto lékařka Jarmila Klímová své pacienty nešetří. Aby jim mohla pomoci, ptá se jich na věci, které by nejraději zapomněli, ale taky třeba na to, proč svoji nemoc tak nutně potřebují. Kdyby ji totiž nepotřebovali, byli by zdraví. I o tom je psychosomatika.
• Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?
Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.
• Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?
Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.
• Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?
Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatických kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.
• Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?
Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a tak- zvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.
• Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?
Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.
• S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?
Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.
• Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?
Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.
• Není už samotný strach z ní nebezpečný?
Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovi- na! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.
• Co na rakovinu zabírá nejvíc?
Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se doslova a do písmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.
• Jak tenhle proces trvá dlouho?
Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.
• Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?
Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘
• To jsou šokující otázky…
Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba že něco potře- bují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.
• Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?
Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.
• V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?
V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.
• Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?
Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, po- dívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.
• O které špatné vzorce třeba jde?
‚Nejdřív práce, potom zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.
• Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?
Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.
• A co když jí máme nedostatek?
Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…
• Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…
Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.
• A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?
Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…
Eprakone - ezoterika a spiritualita 
…nerád by som uviazol v dajakom preťahovaní sa o slovíčka, pani doktorka má určite v mnohom pravdu, ale keď je niečo uvádzané ako príčina VŠETKÉHO, resp. niečo iné ako liek na VŠETKO, tak pre zmenu spozorniem a zamrvím sa zase ja :o).
Chcel by som sa iba zmieniť o tom , že choroby sa seriózne vyskytujú nielen u ľudí, ale aj u zvierat ( ktorým v žiadnom prípade neodopieram myslenie ani dušu – iba tá samodeštrukcia tu je v porovnaní z ľuďmi zriedkavá a veľmi nekoreluje s onko-ochoreniami) a dokonca aj u organizmov , kde výraz somatický možno použiť len s veľkou dávkou fantázie a výraz psycho ani s tou nie :o)))
Páči sa miPáči sa mi
Ja v celku s týmto článkom súhlasím, tak mi to zapadá do môjho presvedčenia, aj z toho, čo som mohla rokmi odpozorovať (na sebe, v rodine, u pacientov) a aj z toho – akéhosi pocitového, že ÁNO, takto to je.
Keď sa teraz zamyslím nad zvieratami, tak to už budem trochu špekulovať, ale samozrejme moje špekulácie sú ovplyvnené tým, čo som napísala vyššie 🙂
1. Zvieratá žijúce s ľuďmi – podobne ako deti, ktoré ešte nemyslia, môžu odrážať istý stav svojho pána (u deti rodiča) A v tomto kontexte dávam zvieratá a deti do istého veku do paralely.
Požičiam si na to slová od Nika zo Sebarozvoja, lebo sama by som to nevedela ináč napísať:
“Deti v ich veku len odrážajú stav rodiča – keď rodič niečo potláča, dieťa to nerobí, pretože to napr. nevie a je spontánne a z lásky alebo blízkych vzťahov k rodičovi preberá časť jeho záťaže. V nejakej fáze mu to začne presahovať kapacitu jeho tela a začne napr. pišťať, byť agresívne, melancholické a pod.. Indikuje ti, že máš niekde problém, ktorý ignoruješ.”
A myslím, že toto potom môže postupne vyústiť do somatického ochorenia u dieťaťa a aj domáceho miláčika. Čítala som o jednom “krotiteľovi zvierat” – okrem iného učí ľudí vidieť vlastné problémy, ktoré sa odrážajú na nezvládnuteľnom správaní zvierat a verím tomu, že potom aj na ochoreniach týchto zvierat, keď je ich prirodzené správanie potlačené.
2. Zvieratá divoko žijúce v prírode a aj tie s ľuďmi – je tu určite ešte ďalší faktor – viac faktorov, ktoré ja sama tiež nechápem, ale samotnú myšlienku treba u človeka spojiť aj s následným pocitom, alebo emóciou. Aj keď zvieratá nemajú myšlienky ako my (ktovie ? 😀 ) , pocity majú určite a opakovanie rovnakých pocitov (napr. strachu, pocitu nelásky, pocit neuznania v svorke, opustenosti…) podľa mňa môže viesť k následnému ochoreniu. Napr. trýznené zvieratá bývajú často agresívne, a keď sa táto ich agresivita nemôže dostatočne prejaviť, myslím, že skôr ochorejú, ako iné..
A tak, ako každé zviera je iné, určite má svoju nejakú povahu, nejakú svoju predispozíciu k určitým pocitom v daných situáciách, a tak môže potom inklinovať k nejakým konkrétnym ochoreniam.
Jediný rozdiel medzi ľuďmi a zvieratami v tomto potom vidím, ak vychádzame z toho, že zvieratá nemyslia : U človeka to začne myšlienkou, tá sa spája s pocitom a emóciou, prípadne opakovanie myšlienkových vzorcov nás udržuje dlhšie v nejakých pocitoch, alebo emócia, ktorú sme nevedeli spracovať, nás vedie k opakovaniu myšlienok a dokolečka – dokola k pocitom – z toho k ochoreniu.
Alebo možno vedia viac tí, čo sa zaoberajú časťami nášho tela: hmotné – emocionálne (podvedomie) – mentálne (vedomie) – duchovné,.. Zvieratá možno nemajú mentálne, ale tiež platí, že potrebujú mať všetko v rovnováhe a žijú možno viac v podvedomej rovine. Človek má aj mentálne (vedomé) a možno platí, že to má najväčšiu silu dať v hmotnom svete niečo do rovnováhy či nerovnováhy.
Páči sa miPáči sa mi
.. a teraz som si všimla, že myslenie zvieratám nepopieraš, ja tiež nie, len je to asi na inej úrovni
Páči sa miPáči sa mi
Ja premýšľam 😉 , či skutočne všetko musí začínať myšlienkou. Ide mi o to, že myšlienok si sme do istej miery vždy vedomí. Možno to začína pocitom – neformulovaným do myšlienky, len takým “celé zle” alebo niečo také. Tento pocit ma napríklad sprevádza odo dňa, kedy som sa prvýkrát nadýchla. Som v nesprávnom filme. 🙂
Páči sa miPáči sa mi
Možno to tak vyznelo, ale myslela som to ináč – preto som písala, že u zvierat z pocitov môžu vzniknúť ochorenia a “….alebo emócia, ktorú sme nevedeli spracovať, nás vedie k opakovaniu myšlienok a dokolečka – dokola k pocitom – z toho k ochoreniu” hovorí tiež primárne o nejakej situácii, následnej emócii a potom myšlienok,
Skôr som tým chcela povedať, že myšlienka má pre ľudí veľkú silu – silu opraviť/vyliečiť a silu pokaziť/viesť k ochoreniu. Určite sa to dá aj na podvedomej a nadvedomej rovine bez toho, aby sme to chápali. Ale vedomá rovina – mentálna, mi môže pomôcť pochopiť situáciu, zmeniť emócie, pocity a tým i odstrániť chorobu a naopak: môže ma neustále ťahať k prežívaniu pocitov, ktoré potom vedú k ochoreniu. Toto je podľa mňa dar človeka, ktorý asi zvieratá v takejto rovine nemajú.
Páči sa miPáči sa mi
… a čo si prežívala a čo si si myslela pred tým prvým nádychom.. ?
… alebo čo si prežívala a čo si si myslela pri svojom počatí a potom ?
Aj keď si to nepamätáme, nemôže duša “myslieť” (trebárs nie slovami, ale v nejakých svojich obrazoch, symboloch a teda aj pocitoch) ?
Páči sa miPáči sa mi
Dúhový motýľ – to s deťmi potvrdzujem – aj u nás je to tak. Podľa mňa sa to týka hlavne detí, ktoré sú silno naviazané na matku (alebo rodiča) a pokiaľ rodič niečo nezvláda, alebo je v prílišnom strese, tak deti chorľavejú. Aspoň tie moje, ale aj napríklad sestrine, tá je na tom podobne. Nakoniec aj naša vlastná choroba má hlavne jeden základný cieľ – spomaliť nás, prípadne prinútiť nás zregenerovať telíčko, na ktoré máme často vysoké nároky.
Páči sa miPáči sa mi
…Dúhový Motýľ, ja nielen že nepopieram myslenie zvierat, ja ho naopak tvrdo hájim pred “nevercami” , pretože som bol xkrát svedkom tohto javu a môžem ti povedať , že niekedy je dokonca komplexnejšie, ako u podaktorých našich spoluobčanov. Čo ale naozaj zvieratá cítia a čo z toho potom konkrétne vyvodzujú ti nepoviem,to fakt neviem a preto tiež neviem, či sú schopné si na základe svojich “úvah” zmenou svojich postojov navodiť samoliečbu – to najskôr nie. Ale zdá sa mi , že ony to nepotrebujú, ony to robia akosi inštinktívne, že majú v sebe niečo ako modus pre liečbu, do ktorého sa spontánne v prípade potreby preladia. Ale aj tak, veľakrát zaberú až tie tak nepopulárne a toľko preklínané lieky – samozrejme, ak to nechceš nechať v rovine prirodzenej selekcie v rámci procesu evolúcie.
Ale ochorieť môže aj ten drobizg, čo môžeš pozorovať v kvapke vody na sklíčku pod mikroskopom a ten asi naozaj nebudeme podozrievať ani emočnej disbalancie , ani z následnej mentálnej činnosti, takže preto ma tak irituje to zovšeobecňovanie. A ochorenie človeka je konieckoncov tiež len ochorením buniek – aj keď žijúcich v spoločenstve a s viacmenej centrálnym riadením.
A teraz ma napadlo, že som bol u niektorých ľudí svedkom akoby opačného procesu Títo týpkovia nemali len sebadeštrukčné myšlienky – oni sebadeštrukčne aj žili a ich telá to napriek všetkému prežili, akoby sa ich bunky rozhodli pre “občiansku neposlušnosť” a prežili aj napriek zlyhaniu centrály. :o)))….čo potom s týmto javom ??
Páči sa miPáči sa mi
Jool, trochu oneskorene sa ozývam 🙂
Tak najprv začnem u tých jednobunkovcov- tak ako som písala u zvieratách, už pri nich som špekulovala, tak v tomto sa teda neodvažujem, pretože nemám možnosť pozorovať ich život a to, čo poznám z učebníc a pár fotiek a pohľadov do mikroskopu, je len nepatrný zlomok a nerozumiem mu. Už len predstava améb, ktoré dokážu meniť svoj tvar, podľa potreby byť individuálne jedince a podľa inej potreby sa spojiť do spoločného organizmu, schopnosť prežívať rôzne i kruté podmienky a prispôsobovať sa im,.. je v tom vysoká hra Vesmíru, tak ako vo všetkom a netrúfam si polemizovať, čo vlastne ich k tomuto vedie a či je každá améba vždy jedinečná (čo by podľa mňa malo byť) a zároveň vie splynúť do jednoty.. A čo teda vedie v ich jedinečnosti k nejakému ochoreniu, naozaj neviem 😀
S týpkami, ktorí majú samodeštrukčný typ života, prichádzam do styku často. Áno, ich telá často dokážu veľa zniesť, ale čo je dôležité: dĺžka života? či kvalita? Podľa mňa ten časový faktor nie je až tak dôležitý a často vidím zničené telá akoby bez duše. A okrem toho, ako sa dá posúdiť, čo je vlastne ich najdôležitejším pohonom? Podľa mňa napr. niečo v zmysle : je mi to jedno, ako žijem, mne sa už nemôže nič stať – môže zvyšovať šancu na “občiansku neposlušnosť” 😀 – ale to je zase len moje polemizovanie. Na to Ti môže dať odpoveď len konkrétny “týpek”
Uvedomila som si, že ja možno myšlienku nemám úplne definovanú. Ja za myšlienku nepovažujem len niečo v hlave vyjadrené slovami. Pre mňa je to nejaký impulz, ktorý môže mať rôznu podobu – možno aj nedefinovanú, ako písala vyššie Sun. Prirovnám to napr. ku skladateľovi, ktorý “vyMYSLÍ” melódiu, jednoducho zrazu počuje v svojej hlave hudbu. Maliar, ktorý zrazu vo svojej hlave vidí obraz. Môže a nemusí to byť len formou slov. Tak ako podľa Teba zvieratá tiež myslia – ale nie je to slovami. Neviem to ináč definovať, ale podľa mňa to je nejaká forma energie, ktorá rezonuje s naším vnútrom a my ju zachytíme, alebo možno vznikne práve z nášho vnútra.Táto energia, ak ju posilňujeme pocitom, ktorý pri tom vzniká, alebo neviem, možno práve vznikne priamo z toho pocitu a začneme to všetko “žiť” či už podvedome alebo vedome, proste tomu uveríme, ako písala Sun v ďalšom článku, tak toto tvorí. Tvorí nás, našu vibráciu, a ďalej to, čo priťahujeme – v tomto prípade teda naše zdravie, alebo chorobu. Tá myšlienka, o ktorej je tu reč v prípade choroby, podľa mňa je dosť nevedomá, čiže ju asi ani nemáme úplne formulovanú do slov, ale je v našej možnosti sa k tejto formulácii dostať a preformulovať si ju na niečo iné. Niekto to možno robí aj nevedome, na úrovni pocitov, alebo obrazov, niekto sa môže vyliečiť trebárs aj pomocou hudby, ktorá vibračne koreluje s inými pocitmi, emóciami, myšlienkami,…. Podľa mňa sa nedá odčleniť žiadna zložka, všetko spolu súvisí, všetko sú vibrácie len s inými prejavmi a formami a na inej úrovni.
Čo je ale pre mňa dôležité, je to, že žijem vo svete, kde nie som obeťou náhod. Že ja nesiem zodpovednosť za to, čo žijem a či mám alebo nemám ochorenie. A preto mám možnosť zmeniť to. Že tá choroba je mi pomôcka na to, aby som mohla vidieť, že niekde sa blokujem voči Životu. A netvrdím, že vždy sa musím vyliečiť. Niekto sa vylieči ako vedľajší proces svojej vnútornej zmeny (zrazu zaberú lieky, alebo alternatíva, alebo aj nič – na prostriedku podľa mňa nezáleží, ak sa má človek vyliečiť, dostane sa k prostriedku, ktorý mu pomôže). Niekto niečo pochopí a zmení svoje postoje vďaka svojmu ochoreniu. Ďalší sa nevylieči, lebo ešte nie je pripravený na zmenu, ktorá by bola pre to potrebná, ale nemusíme všetko stihnúť len v tomto živote 🙂 Niekto sa narodí nevyliečiteľne chorý, lebo jeho voľbou mohla byť pomoc svojmu okoliu niečo pochopiť.,…
Toto platí v mojom svete, pre mňa je to logické a dáva mi to zmysel. V mojom svete vnímam slobodnú vôľu v symbióze so synchronicitou celého Vesmíru. V Tvojom svete to môže byť úplne ináč a všetko to môže ináč fungovať a rešpektujem to.
Páči sa miPáči sa mi
len na doplnenie (iste známe info):
http://www.sacredlotus.com/theory/illness/seven_emotions.cfm
http://www.konstelace.eu/cz/o-metode.html
a iné. 🙂
Páči sa miPáči sa mi