Ako prichádzame o sebalásku

by Emma McEvoy PhotographyZ blogu Aleša Kalinu som si ukradla článok Míše Zdráhalovej Sebeláska – alfa a omega spokojeného života. Venujem ho Jarke a sebe a všetkým v Pathworkingovom klube Boslaalu 🙂 :

Mnoho lidí vyrostlo v přesvědčení, že mít rád sám sebe je ošklivé. Správné je myslet na druhé. Říkat „ne“ je drzé a arogantní. Pokud však chceme v přítomnosti dosáhnout trvalého pocitu štěstí, je na čase naučit se milovat sebe sama a stavět sebe na první místo.

Já sama jsem vyrůstala v rodině, kde myslet v prvé řadě na sebe a ještě si za tím hrdě stát bylo jako říkat ta nejhorší sprostá slova. A přitom se dítě narodí přirozeně nastavené na sebelásku. Cítí se dokonalé, nádherné, grandiózní. Automaticky ví, že si zaslouží pozornost a péči svých blízkých.

Pokud by v něm rodina podporovala tuto přirozenost, jeho potřeby a odlišnosti respektovala, přirozeně mu dávala lásku a jeho hodnotu nezpochybňovala, pak by z tohoto dítěte vyrostl jedinec plný sebedůvěry, sebevědomí a sebeúcty. V životě by byl úspěšný, znal by a uplatňoval svůj talent, jeho sebedůvěra ve své schopnosti by se odrážela v dostatku peněz, netoleroval by si nevyhovující vztahy a byl by zdravý a plný síly.

Protože však těmito vlastnostmi neoplývají často sami rodiče, nemohou být jednak pro dítě vzorem, jednak se jej v rámci společenských dogmat snaží přesvědčit, že jeho přirozená sebeláska je něco nedobrého, nepřístojného a sobeckého. Jeho potřeby začnou potlačovat, trestají jej za projevy jeho jedinečnosti a jeho vlastní čisté názory na svět mu nahrazují svými. Pod záštitou alibistických důvodů, že přece chtějí pro své dítě to nejlepší, můžeme často slyšet sebelásku devastující výroky typu:

  • „My s tatínkem nejlíp víme, co je pro tebe dobré!“
  • „To ani nezkoušej, nabiješ si tak akorát nos!“
  • „Ty mě jednou zničíš!“
  • „No vidíš! A máš to! Kolikrát jsem ti říkala, abys to nedělal? Teď mi tu neřvi, když mě neumíš poslechnout!“
  • „No dělej, jak myslíš! Ale pak za mnou s brekem nechoď! Já tě varovala!“
  • „Na to nemáš!“
  • „Cos to provedl? To nemyslíš vážně! Teď tě maminka nemá ráda!“
  • „Zkazíš, na co sáhneš!“
  • „Mám s tebou jenom trápení!“
  • „Proč mi to děláš? Proč nemůžeš být hodný a poslušný chlapec?“
  • „Teď jsi mě opravdu zklamala. Běž ode mě pryč!“

 

Úžasné a originální dítě dříve či později uvěří, že není dost dobré, že není hodno lásky, že je všem akorát na obtíž, že to, co dělá, nemá žádnou hodnotu, že takové, jaké je, není v pořádku, že druzí mají lepší názory a větší vědomosti, a možná taky že kdyby tu nebylo, druhým je na světě lépe.

 

Co je sebeláska?

Sebeláska je vědomí:

  • že jako člověk jsem v pořádku i se svými chybami
  • že mám právo na svůj názor
  • že mám sílu a moc změnit všechno, co mi v životě nevyhovuje, trápí mě a zraňuje
  • že se za každých okolností můžu svobodně rozhodovat a mám vždy možnost volby
  • že mohu dělat vše, po čem toužím, beze strachu, co na to řeknou ostatní
  • že se svým rozhodnutím nikdy nezavděčím všem a je to tak v pořádku
  • že mám právo říkat „ne“, kdykoli to tak cítím
  • že ve své blízkosti nebudu tolerovat lidi, kteří mě nerespektují a mají tendenci znevažovat mou hodnotu
  • že jako člověk jsem jedinečný a originální
  • že mám právo na čas jen sama pro sebe, pro své zájmy a péči o své tělo i duši
  • že je důležité stanovit si své hranice a ty dodržovat
  • že dokážu s příjemným pocitem přijímat komplimenty
  • že jsem stejně hodnotná jako všichni ostatní a že má hodnota se zakládá na mé samotné existenci, nikoli na tom, co jsem dokázala nebo nedokázala

Mnoho lidí si plete sebelásku se sobectvím. Sebeláska znamená, že se mám ráda taková, jaká jsem i se svými nedokonalostmi, že se oceňuji a podporuji na cestě za svými sny a cíli, aniž bych při tom někoho využívala či nutila, aby se choval jinak, než je jeho přirozeností. Zároveň si netahám pozornost a uznání od druhých, protože si jej přirozeně dávám sama. Když se mám skutečně ráda, nemusím se chvástat a dokazovat druhým, jak jsem skvělá.

Sobectví je naopak uspokojování svých potřeb na úkor druhých. Je to potřeba využívat druhé k vlastnímu prospěchu. Sobectví je v podstatě nepřijetí zodpovědnosti za svůj život a tendence dávat druhým vinu za vlastní nespokojenost. A to je zásadní rozdíl.

Začněte pěstovat zdravou sebelásku a váš život se jako zázrakem začne měnit. Zasloužíte si být pro sebe vždy na prvním místě! Začněte se řídit vašimi pocity. Každý den se pochvalte. Pečujte o sebe. Říkejte druhým „ne“ i s vědomím, že je tím můžete zklamat. Nenechte se ovlivňovat. Nenechte se manipulovat. Jděte si za svými sny, i když je nikdo ve vašem okolí nechápe. Převezměte plnou moc nad svým životem a vším, co k tomu patří! Jen díky tomu může být váš život plný radosti a štěstí!

„Staňte se pro sebe člověkem, se kterým je vám nejlépe, kterého uznáváte, respektujete a ctíte jeho potřeby. Ostatní se k vám přidají!“

4 thoughts on “Ako prichádzame o sebalásku

  1. 🙂 súzvuk je krásna vec…práve sa dosť často motám okolo podobných tém 🙂
    Súzvuk samého so sebou, t.j. vždy sa vyjadrovať tak, ako to myslím a vnímam, je základ zdravia jedinca a od toho sa odvíja aj jeho okolie. Takto to momentálne cítim – vnímam. Vedieť si sám pred sebou povedať, z tohoto sa cítim slabý, smutný, v pasci, v kŕči, alebo toto je úžasné a dáva mi to silu, radosť, pohyb, slobodu, je niečo, čo som potreboval najprv pochopiť, že je to v prvom rade v mojom záujme, sa takto začať správať.
    Všímať si na svojom okolí, čo nefunguje (sa mi nepáči) a snažiť sa ho pretvoriť, je síce tiež zaujímavý experiment, ale jeho energetické “náklady”, sú pre mňa príliš vysoké, oproti prínosu (ukojenie mojej predstavy o nedokonalosti sveta a mojej právomoci-schopnosti-potrebe, ho poučovať, prispôsobovať, meniť, na svoj obraz).
    Naopak, ak túto energiu investujem do seba, naberie to zrazu prekvapujúci spád – ťah. Začiatok je možno trochu kostrbatý, lebo najprv si potrebujem zvyknúť na možnosť, že si môžem dovoliť zmeniť sa tak, ako sa mi páči-to potrebujem, ale potom nachádzam slobodu a silu v každom kroku…aj v tom zdanlivo “nesprávnom-nepeknom”, lebo si môžem dovoliť uvedomiť-všimnúť si, že toto je zrovna niečo, čo sa možno dá spraviť aj inak. Tak aby mi to silu pridávalo, namiesto ma to vysilovalo 😀
    Je to nádherný proces sebapoznávania a sebaoslobodzovania. Na druhej strane, ako už píše autorka článku, ak by sme našim deťom umožnili, si túto svoju prirodzenosť ponechať od začiatku, budú môcť objavovať možno niečo iné a nebudú si potrebovať najprv spomenúť na svoju jasnosť a bezhraničnosť v zmysle seba samého a že sila môjho vnímania je taká neobmedzená-slobodná, že dokáže meniť úplne všetko, ale v prvom rade mňa a moje vnímanie a že to môže byť aj zábava a že mám jedinečné právo rozhodovať o tom, či sa chcem/smiem zabávať a kedy to potrebujem a že stačí, ak toto rozhodnutie spravím skalopevne smerom do vnútra. No a ak toto rozhodnutie spravím aj v súzvuku s JA, ktoré sa nachádza aj mimo môjho “zdanlivého” JA (“so zbytkom vesmíru”), tak sa začnú diať zázraky na počkanie a doslova v každom okamihu 😀

    Páči sa mi

Povedz svoj názor